ECLI:CZ:US:2015:2.US.519.15.1
sp. zn. II. ÚS 519/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Karla, zastoupeného Mgr. Davidem Zdeňkem, advokátem se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 6. 2010, č. j. 4 C 181/2004-1242, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2012, č. j. 24 Co 186/2011-1353, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 22 Cdo 1312/2013-1394, za účasti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 19. 2. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zaručené mu zejména čl. 1 a 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy údajně neprojevovaly náležitou úctu k jeho právům a neposkytly mu soudní ochranu. Konkrétně jim vytýká, že neochránily jeho vlastnické právo a právo na ochranu zdraví.
2. Stěžovatel se žalobou podanou již v roce 1989 domáhal toho, aby se původní žalovaný (Josef Plesl) zdržel obtěžování stěžovatele jako vlastníka domu č. p. X v obci S. hlukem z vodního díla (malá vodní elektrárna využívající též jez a splav, vybudovaná již v letech 1943-1944, nicméně od té doby nebyla neustále v provozu). Důvodem podání žaloby byla podle stěžovatele skutečnost, že žalovaný vybudoval v původně klidné a odlehlé přírodní lokalitě v blízkosti domu stěžovatele zmíněné vodní dílo, které změnilo charakter předmětného místa svými vnějšími efekty, zejména hlukem a stoupáním spodní vody (což způsobilo vlhnutí stěžovatelovy nemovitosti). Mezi účastníky přitom nebylo nikdy sporné, zda předmětné vodní dílo zvyšuje hlučnost v jeho bezprostředním okolí a zda tím jsou nebo nejsou dotčena práva stěžovatele. Spornou otázkou byla pouze intenzita obtěžování stěžovatele jako vlastníka nemovitosti poměřovaná kritériem přiměřenosti poměrům. Nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že v průběhu dokazování před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že hluk v okolí nemovitosti stěžovatele je nepochybně způsobem dopadem vody vývařiště vodního díla, což způsobuje hluk převyšující stanovené hygienické limity. Meritem sporu tedy byla okolnost, za uvedeným hlukem dochází k obtěžování stěžovatele nad míru přiměřenou poměrům v intencích ustanovení §127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník").
3. Stěžovatel má přitom za to, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a k nesprávnému hodnocení důkazů. Byť totiž z provedených důkazů učinily soudy zjištění, že vodní dílo nepochybně podstatně zvyšuje hlučnost v dané lokalitě, dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že výkon vlastnického práva je sice znepříjemněn, avšak nikoliv v takové míře, aby byl přímo ohrožen. Konkrétně tedy podle stěžovatele zejména nesprávně vyhodnotily výpovědi všech soudem slyšených svědků, kteří jednoznačně potvrdili, že hluk způsobený v důsledku vodního díla je - souhrnně řečeno - nepříjemný, a to ve dne i v noci. Proto měly soudy zohlednit zjištění plynoucí z takto prezentovaného lidského vnímání a ne toliko uzavřít, že hluk způsobený padající vodou v rámci vodního díla již není regulován hygienickými limity - ty navíc byly zrušeny až po rozhodnutí prvostupňového soudu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Předně je třeba stručně zrekapitulovat, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že Miloš Plesl (jako druhý žalovaný) je povinen zdržet se obtěžování žalobce - stěžovatele jako vlastníka domu číslo X v obci S. hlukem z vodního díla (výrok I.). V rozsahu, jímž se stěžovatel domáhal, aby povinnost zdržet se obtěžování hlukem byla uložena i dalším žalovaným a aby druhý žalovaný byl povinen zdržet se obtěžování stěžovatele vibracemi a neohrožovat výkon práv stěžovatele k domu č. p. X, byla žaloba zamítnuta mimo jiné pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných (výrok II.). Výrokem III. pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku okresní soud mimo jiné uvedl, že předmětné vodní dílo nepochybně podstatně - zejména v nočních hodinách - zvyšuje hlučnost v dané lokalitě. Uvedená hlučnost, jak podle soudu vyplývá i ze znaleckého posudku, je dána především v důsledku existence splavu, který je součástí vodního díla. Akustický tlak (tzn. hluk) přitom trvá v předmětné lokalitě vždy při zvýšené hladině řeky a je doprovázen i nízkofrekvenčním obtěžujícím hlukem. Proto okresní soud druhého žalovaného podle ustanovení §127 občanského zákoníku zavázal, aby se zdržel obtěžování stěžovatele hlukem z vodního díla. Na druhou stranu podle okresního soudu stěžovateli tento hluk nebrání v přímém výkonu jeho vlastnického práva. Stěžovatel může bez dalšího s předmětnou nemovitostí nakládat i užívat ji. Pokud stěžovatel tvrdil, že je obtěžován i vibracemi z předmětného vodního díla, pak k tomuto tvrzení podle okresního soudu neoznačil žádné důkazy, a to i přes příslušné poučení soudem.
7. Krajský soud následně v záhlaví citovaným rozsudkem odmítl odvolání prvního žalovaného (výrok I.), změnil výrok I. prvostupňového rozsudku tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby se druhý žalovaný zdržel obtěžování stěžovatele hlukem z vodního díla (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu výrokem III. prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
8. Krajský soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že okresní soud vycházel v prvé řadě z hygienických limitů stanovených tehdy platným a účinným nařízením vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Během odvolacího řízení však došlo k podstatné změně právní úpravy dané problematiky. Tu představuje vydání nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, jež sice hlukové limity na úrovni 50 dB pro denní a 40 dB pro noční dobu obsahuje, na druhou stranu se však již toto nařízení nově nevztahuje na hluk způsobený přelivem povrchové vody přes vodní díla. Limity hluku pocházejícího z vodního díla a způsobeného přelivem povrchové vody (tzn. splavu v právě projednávané věci) již tedy nejsou stanoveny veřejnoprávním předpisem. Za této situace již proto nemůže bez dalšího obstát právní názor okresního soudu, na jehož základě je druhému žalovanému uloženo, aby se zdržel obtěžování stěžovatele hlukem. Dovolenou míru obtěžování totiž napříště nelze stanovit odkazem na právní předpis, ale jen tak, zda imise v tom kterém případě lze považovat za obtěžující nad míru přiměřenou poměrům, což ale musí být posouzeno vždy s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Posouzení, zda míra obtěžování hlukem je v tom kterém případě přiměřená, přitom závisí na místních podmínkách. Ty jsou v právě projednávané věci charakteristické tím, že nemovitost stěžovatele se podle krajského soudu nachází v blízkosti přírodního vodního toku, který sám o sobě vyvolává hluk. Hluk vyvolaný vodním dílem (zejména jezem a splavem) má v podstatné části přirozený původ, tedy pád vody mezi kameny. V takové lokalitě proto podle krajského soudu lze po vlastníkovi nemovitosti spravedlivě požadovat, aby hluk takové povahy a intenzity snášel. Stane-li se totiž někdo vlastníkem nemovitosti poblíž vodního toku, pak musí rozumně předpokládat imisi hluku pocházejícího z tohoto vodního toku, a to i imisi, která je do určité míry vyvolána vodním dílem. Podle výsledku měření totiž vodní dílo ve srovnání s vodním tokem bez splavu zvyšuje hladiny akustického tlaku (tzn. hluku) pouze o jednotky decibelů. V řízení navíc nevyšlo najevo, že by vodní dílo bylo zřízeno v rozporu s veřejnoprávními předpisy nebo že by šlo o stavbu nepovolenou. Nebylo konečně podle krajského soudu ani tvrzeno, že jde o splav, který by působil vyšší mírou hlučnosti, než vodní díla obdobné povahy. Všechny tyto okolnosti tedy vedly krajský soud k závěru, že hluk, vycházející z vodního díla, objektivně nahlíženo nepřesahuje míru obtěžování nepřiměřenou daným konkrétním poměrům.
9. Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatele. Zdůraznil, že závěr o tom, zda se jedná či nejedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, odráží individuální poměry každého případu zejména tam, kde absentují objektivní kritéria napomáhající učinit závěr o míře obtěžování. Je proto na soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil, kdy účinky působení věci je druhá osoba povinna snášet, byť se může jednat o důsledky obtěžující či negativní a kdy jí již vzniká právo na ochranu v režimu ustanovení §127 občanského zákoníku. V právě projednávaném případě ovšem úvaha odvolacího soudu není podle Nejvyššího soudu zjevně nepřiměřená; odvolací soud přihlédl k intenzitě, která je o něco málo vyšší, než intenzita hluku, kterou vyvolává samotný vodní tok bez přispění vybudovaného vodního díla. Nadto i podle Nejvyššího soudu se krajským soudem zmíněné nařízení vlády č. 272/2011 Sb. nevztahuje na hluk způsobený přelivem povrchové vody přes vodní dílo sloužící k nakládání s vodami.
10. Z takto učiněné rekapitulace pak podle Ústavního soudu především vyplývá, že shora naznačená argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti příliš nereflektuje odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a značně se s nimi míjí. Stěžovatel se totiž v ústavní stížnosti proti důvodům, na nichž soudy založily svá rozhodnutí, relevantně nevymezuje, natož aby přinášel novou ústavněprávní argumentaci.
11. Souhrnně řečeno, vodní dílo v každém případě způsobuje obtěžující hluk, což ostatně potvrdili i stěžovatelem navrhovaní a soudem slyšení svědci, nicméně tento hluk by v dané lokalitě vzhledem k charakteru vodního toku byl přítomen i bez existence daného vodního díla (které se zde navíc nachází již po řadu desetiletí), byť v nepatrně menší intenzitě. Krajský soud také správně poukázal na skutečnost, že druhému žalovanému byla hygienickou stanicí povolena výjimka z překračování dříve stanovených limitů a šlo tedy i za účinnosti předchozí právní úpravy o imisi veřejnoprávně dovolenou, přičemž dovolenou míru obtěžování již nelze dovodit z citovaného nařízení vlády. Ústavní soud při posuzování právě projednávané věci rovněž nepřehlédl, že podle výsledku dokazování stěžovatel v předmětném domě ani nebydlel (takže obtížně mohlo docházet k poškozování jeho zdraví), neboť přenechával dům k užívání třetím osobám, a že znaleckému ústavu nezajistil přístup do vnitřních prostor nemovitostí za účelem měření hlučnosti.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že nevyslyšení stěžovatelova žalobního žádání, mající ho chránit zejména před imisemi hluku z vodního díla, porušilo s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu jeho shora tvrzená ústavně zaručená základní práva a svobody.
13. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu