ECLI:CZ:US:2015:2.US.558.15.1
sp. zn. II. ÚS 558/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti 1/ L. V., 2/ V. V., 3/ M. V., nezletilého zastoupeného matkou L. V., zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, proti postupu Nejvyššího správního soudu při zveřejnění rozsudku ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ódůvodnění
Stěžovatelé ústavní stížností podanou dne 20. 2. 2015 a doplněnou podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2015 a 26. 5. 2015 žádají o vydání nálezu, jímž by bylo Nejvyššímu správnímu soudu zakázáno v pokračování porušování jejich základních práv zaručených ustanoveními čl. 10 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení dovolávaného ustanovení Listiny spatřují stěžovatelé v postupu Nejvyššího správního soudu, jenž v odůvodnění v záhlaví označeného kasačního rozsudku použil citlivé osobní údaje o zdravotním stavu všech stěžovatelů, tedy rovněž synů stěžovatelky, přestože tito nebyli účastníky předmětného řízení před správními soudy.
Přestože Nejvyšší správní soud postupně k žádostem stěžovatelky provedl anonymizaci předmětného rozsudku, stěžovatelé namítají, že dané rozhodnutí v původní (neanonymizované) verzi převzaly některé weby, a to včetně příslušné spisové značky.
V postupu Nejvyššího správního soudu proto stěžovatelé, mj. i s odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215) a IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), shledávají porušení svých základních práv, pročež žádají o vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zamezil pokračování porušování jejich práv.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Sami stěžovatelé v úvodu ústavní stížnosti konstatují, že před jejím podáním nevyčerpali správní žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu (§82 soudního řádu správního), domnívají se ovšem, že se jedná o zjevně neúčinný prostředek ochrany práv, neboť by o takové žalobě rozhodoval Krajský soud v Brně, přičemž případnou kasační stížnost proti jeho rozhodnutí by projednával právě Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé mají navíc za to, že daná věc svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy, a i proto je ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přípustná.
Ústavní soud - oproti očekávání stěžovatelů - důvod aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neshledává. Za situace, kdy stěžovatelé připouštějí možnost podání správní žaloby, není možné považovat ústavní stížnost za přípustnou toliko proto, že stěžovatelé považující takovou žalobu za "neefektivní". Případnou přitom není jejich námitka, že by o takové správní žalobě rozhodoval (v druhém stupni) právě orgán, proti jehož nezákonnému postupu nyní brojí (v takovém případě by se kupř. nemohli účastníci řízení - efektivně - dovolávat jimi tvrzených průtahů v řízení např. před Nejvyšším soudem či Ústavním soudem, přesto se tak nezřídka děje). Tvrdí-li pak stěžovatelé, že jimi nastolená právní otázka (míra anonymizace soudního rozhodnutí) dopadá na "značný okruh případů", Ústavní soud konstatuje, že ani stěžovateli uváděné skutečnosti (početná skupina nezletilých se zdravotním postižením) jej nevedou k závěru, že by v projednávané věci byla splněna ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu předvídaná podmínka prolomení zásady subsidiarity, jíž je řízení o ústavní stížnosti zpravidla ovládáno.
Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost nepřípustnou, pročež ji musel podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout; o nepřípustnosti podání rozhoduje bez jednání soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud uvádí, že i kdyby nebyla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, patrně by jí nebylo možné vyhovět. Žádají-li totiž stěžovatelé po Ústavním soudu vydání "negatorního" výroku, jímž by zakázal Nejvyššímu správnímu soudu v pokračování porušování jejich základních práv, jmenovitě práva na ochranu soukromého a rodinného života, není z ústavní stížnosti zřejmé, jakým způsobem by měl Nejvyšší správní soud po vydání takového nálezu postupovat, aby základní práva stěžovatelů (již) neporušoval. Z (aktuálně) přístupného znění předmětného kasačního rozsudku je totiž zřejmé, že v jeho případě byla provedena "maximální" možná anonymizace, nad jejíž rozsah by již muselo být zasahováno do samotné podstaty předmětného odůvodnění (a tedy do jeho vnitřní logické konzistence - ve smyslu zásady přesvědčivosti soudního rozhodnutí). Zdůrazňují-li stěžovatelé v tomto (skutkovém) kontextu v ústavní stížnosti skutečnost, že původní (neanonymizovaný rozsudek) převzaly některé weby, je otázkou, zda "žalovaným" má být v dané věci - a daném čase - vskutku právě Nejvyšší správní soud. Jinými slovy řečeno, stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu správnímu soudu jistá pochybení, jichž se měl dopustit v rámci procesu (ne)anonymizace předmětného kasačního rozsudku, z ústavní stížnosti (a z obecně přístupné anonymizované verze tohoto rozsudku) však vyplývá, že Nejvyšší správní soud již nemůže pro ochranu základních práv stěžovatelů více učinit (toliko na základě informací obsažených v již anonymizované verzi rozsudku nemohou být stěžovatelé - bez dalšího - jakkoli identifikovatelní). Případný vyhovující výrok Ústavního soudu by tak byl výrokem ryze "akademickým". Dle petitu ústavní stížnosti však stěžovatelé o "akademický" výrok neusilují, pročež by i z tohoto důvodu patrně nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět.
Návrhu stěžovatelů, aby náklady jejich zastoupení před Ústavním soudem hradil stát, nebylo možno vyhovět již s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti (§62 odst. 4, §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2015
Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj