ECLI:CZ:US:2015:2.US.66.15.1
sp. zn. II. ÚS 66/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem Ph.D., advokátem AK se sídlem Zlatnická 78/1, 339 01 Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2014 č. j. 11 Co 319/2014-132, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. ledna 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. června 2014 č. j. 30 P 93/2013 - 106 Okresní soud v Rokycanech zamítl návrh otce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na změnu výchovy, podle kterého měly být obě nezletilé děti svěřeny do střídavé péče rodičů (výrok pod bodem I.), upravil styk otce s nezletilými dětmi (výrok pod bodem II.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.).
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2014 č. j. 11 Co 319/2014-132 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a III. potvrzen (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. byl napadený rozsudek změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi v každém lichém týdnu v roce od pátku od 18.00 hodin, kdy si děti převezme v místě bydliště matky, do neděle do 18.00 hodin, kdy děti v místě bydliště matky předá. V každém sudém týdnu v roce je otec oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi od středy, kdy si děti převezme ze školního zařízení nebo zájmového kroužku, do pátku, kdy děti předá do školního zařízení. V případě, kdy děti nebudou v uvedených dnech ve školním zařízení nebo v zájmovém kroužku, otec si děti převezme ve středu v 18.00 hodin v bydlišti matky a v pátek v 8.00 hodin je matce rovněž v jejím bydlišti předá. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi o hlavních školních prázdninách po dobu tří týdnů, když termín tohoto prázdninového styku oznámí matce nejpozději do 30. dubna daného roku. Otec si děti převezme první den prázdninového styku v bydlišti matky v 9.00 hodin a tam je také poslední den prázdninového styku v 18.00 hodin matce předá. Otec je oprávněn stýkat se nezletilými dětmi o jarních prázdninách v každém lichém kalendářním roce od pátku předcházejícího začátku jarních prázdnin od 18.00 hodin do neděle po skončení jarních prázdnin do 18.00 hodin. Otec si děti převezme ke styku v bydlišti matky a tam je také po skončení styku matce předá. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi o velikonočních prázdninách v každém sudém kalendářním roce od prvního dne velikonočních prázdnin od 9.00 hodin do pondělí velikonočního do 18.00 hodin. Otec si děti převezme ke styku v bydlišti matky a tam je také po skončení styku matce předá. Otec je oprávněn stýkat se nezletilými dětmi v každém kalendářním roce od 25. prosince od 13.00 hodin do 28. prosince do 18.00 hodin. Otec si děti převezme ke styku v bydlišti matky a tam je také po skončení styku matce předá. V době hlavních školních prázdnin, jarních prázdnin, velikonočních prázdnin a vánočních prázdnin běžný styk odpadá. Matka je povinna děti ke styku s otcem řádně připravit a otec je povinen děti ke styku podle této úpravy převzít a po skončení styku je matce řádně předat. Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva podílet se na výchově nezletilých dětí. Stěžovatel poukazuje na to, že dosavadní úprava rozsahu rodičovského styku v podstatě svědčila o určitém obcházení zákona, neboť dohoda rodičů byla taková, že děti trávily cca 60% svého času s matkou a 40% s otcem. Tato dohoda, která byla soudu předložena, se ukázala nevymahatelnou, a proto se otec na základě doporučení opatrovníka obrátil na soud a požadoval soudní úpravu rodičovského styku. Soud upravil styk v takovém rozsahu, že otcův kontakt s dětmi omezil na cca 30% jejich času a po dobu 70% času dětí tyto ponechal ve výchově matky. Na základě odvolání otce pak Krajský soud v Plzni omezil rodičovský styk otce a čas dětí rozdělil v poměru 80% ve prospěch matky a 20% ve prospěch otce. Shora uvedené rozhodování soudu považuje stěžovatel za nezákonné, nerespektující základní rodičovská práva otce podílet se na výchově svých dětí, a to způsobem rovnoprávným s výkonem rodičovských práv matky. Stěžovatel uvádí, že u obou nezletilých dětí se projevil syndrom zavrženého rodiče, kdy děti jsou dlouhodobě naváděny k nepravdám o otci a začínají měnit svá stanoviska k otázce, s kým chtějí trávit svůj čas. Otec proto žádal, a to jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, o přibrání znalce a vypracování znaleckého posudku, kterým by bylo možné shora uvedený syndrom prokázat. Tímto svým postupem chtěl otec rovněž prokázat, že dochází k porušování práva dětí na oba rodiče, kdy je na úkor otce preferována matka, a to zejména soudním rozhodnutím. Stěžovatel poukazuje na to, že na rozdíl od matky zajistil pro obě děti kvalitní výchovné prostředí tím, že pronajal rodinný dům, kterým chtěl zajistit dětem důstojné místo pro jejich čas trávený s otcem, zatímco matka rodinný dům, na který byly děti navyklé a který otec za trvání manželství opravil, prodala a s dětmi se přestěhovala do sídlištního panelového domu v Rokycanech. Stěžovatel považuje za diskriminační, aby rodičovský styk s dětmi probíhal tak, že veškeré povinnosti má pouze otec a k předávání dětí má docházet v bydlišti matky.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel především nesouhlasí se způsobem, jakým Krajský soud v Plzni rozhodl o úpravě výchovy a styku ve vztahu k jeho nezletilým dětem.
Krajský soud v Plzni dospěl v předmětné věci k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh otce na střídavou péči o nezletilé děti, je správné a odpovídá shora uvedeným zákonným kritériím. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že nebylo zjištěno, že zde nastala zásadní změna poměrů, která by vyžadovala změnu původní úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí. Ta byla provedena rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. května 2013 č. j. 6 Nc 61/2013 - 14, kterým byly obě děti svěřeny do výchovy matky a otci bylo stanoveno výživné. Pokud jde o neshody mezi rodiči při realizaci styku, odvolací soud konstatoval, že pokud otec nezletilých vyžaduje realizaci původně uzavřené soukromoprávní dohody rodičů, která ovšem nebyla schválena soudem, je jeho postup nesprávný. V průběhu času tato dohoda již pozbyla svého smyslu, a to jak s ohledem na změnu bydliště obou rodičů, tak i s ohledem na absenci některých podstatných ujednání, např. ohledně času předávání dětí apod. Vzhledem k tomu, že ani stanovisko nezletilých dětí, jejichž zájem musí mít soud v prvé řadě na zřeteli, se nezměnilo a děti opakovaně setrvaly na stanovisku, že chtějí žít s matkou, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zásadní zákonné kritérium změny poměrů v daném případě nebylo splněno. Za této situace odvolací soud napadený rozsudek ve výroku pod bodem I. shledal věcně správným a odpovídajícím zákonu.
Pokud jde o úpravu styku otce s nezletilými, odvolací soud částečně upravil rozsah styku stanovený soudem prvního stupně v napadeném rozsudku tak, aby nebyly omezovány nezletilé děti. Krajský soud podotkl, že zájmy dětí jsou nejdůležitějším kritériem, nikoliv pak zájmy rodičů. Rodiče nezletilých se musí přizpůsobit dané situaci a vzít v úvahu, že děti jsou ve věku, kdy již mají své aktivity a koníčky, které jim nelze upírat, ba naopak je zapotřebí děti v těchto aktivitách podporovat a umožnit jejich všestranný rozvoj. Nelze podle odvolacího soudu rovněž přehlédnout, že otec má upraven styk v širším rozsahu než je obvyklý běžný styk, a tento stav lze akceptovat, neboť otec o děti jeví značný zájem a děti mají rovněž zájem se s otcem častěji stýkat. Odvolací soud uvedl, že však musí mít na paměti především stabilitu a klidné zázemí nezletilých dětí, čemuž nepřispívá neustálé stěhování dětí z jednoho bydliště do druhého. Nelze totiž vyloučit, že časté převozy dětí a pobyt dětí v odlišných výchovných prostředích děti příliš fyzicky i psychicky zatěžují a takovýto stav by byl v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Stěžovateli se dle názoru Ústavního soudu dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil. Stěžovatel se však se závěry obou obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilých dětí. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilými dětmi jinak, než si stěžovatel představuje. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že podrobnosti o právech zde uvedených stanoví zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině podústavního práva při rozhodování o zájmech nezletilých dětí pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svými dětmi. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilými dětmi dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dětmi rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilým dětem, neboť i podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obecné soudy této své povinnosti řádně dostály.
Ústavní soud ověřil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu