ECLI:CZ:US:2015:2.US.669.15.1
sp. zn. II. ÚS 669/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Horní č. p. 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2014, č. j. 6 Ads 83/2014-80, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2014, č. j. 2 Ad 70/2013-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Ministerstva práce a sociálních věcí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 6. 3. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že v řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny, právo na život ve smyslu čl. 6 Listiny a ve smyslu čl. 2 Úmluvy a právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy.
2. K věci samé stěžovatelka zejména uvádí, že v září roku 2009 požádala o příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon o sociálních službách"). Její žádosti však nebylo vyhověno. Poté, co bylo v její věci správním orgánem rozhodnuto, tvrdí, že podala tři žaloby v rámci správního soudnictví. Ve všech těchto třech případech prý byly žaloby shledány důvodnými. Až při čtvrté žalobě dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích k názoru, že bylo rozhodnuto v souladu se zákonem. Následná kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Přitom příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách považuje stěžovatelka za důležitý, neboť jeho poskytování je prostředkem realizace práva stěžovatelky - jako osoby závislé na pomoci jiných - na důstojný život. Nejpodstatnějším důvodem závislosti stěžovatelky na pomoci jiné osoby je skutečnost, že je dlouhodobě nemocná; trpí především Alzheimerovou chorobou. V této souvislosti je alarmující už jen ta skutečnost, že již v lékařské zprávě z roku 2008 se uvádí, že stěžovatelka je soběstačná jen ve 46 % sledovaných úkonů. Její zdravotní stav má navíc setrvale zhoršující se tendenci.
3. Pro posouzení soběstačnosti prý Nejvyšší správní soud i krajský soud vycházely nesprávně z vlastních tvrzení stěžovatelky, která uvedla při šetření v místě svého bydliště, tedy že je schopna se sama umýt, obléci i obout. Z lékařských zpráv má ale podle stěžovatelky plynout, že takováto její tvrzení nejsou validní, protože stěžovatelka nemá sama nad sebou dostatečný nadhled. Oba soudy se údajně rovněž nezabývaly její skutečnou závislostí a neprovedly v tomto směru náležité dokazování; naopak vycházely toliko z listin, které jsou sice formálně správné, ovšem neodrážejí její skutečný zdravotní stav a závislost na pomoci jiné osoby. Je sice pravdou, že při rozhodování o příspěvku na péči je nutné posouzení v souladu se zákonem o sociálních službách. To však podle stěžovatelky nebrání tomu, aby soudy samy zdravotní stav i stupeň závislosti přezkoumaly. K takovému postupu již byly splněny podmínky minimálně v provedení důkazu lékařskou zprávou doc. MUDr. Aleše Bartoše. I kdyby však soudy neměly k dispozici tento stěžovatelkou vzpomínaný důkaz, vycházející z letité praxe doc. Bartoše, měly vzít v úvahu, že minimálně od roku 2009 se o stěžovatelku 24 hodin denně stará její syn. Protože stěžovatelka trpí bolestmi a inkontinencí, musí k ní její syn vstávat i v noci a provádět hygienu.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
7. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje de facto pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní konstatovat, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
8. Předně třeba poznamenat, že argumentace a celkové vyznění ústavní stížnosti může vyvolávat dojem, že stěžovatelce příspěvek na péči ve smyslu ustanovení §7 zákona o sociálních službách vůbec nebyl přiznán. Z kopie napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatelka již od roku 2009 příspěvek na péči pobírá a tento je jí postupně zvyšován s ohledem na celkově se zhoršující zdravotní stav poznamenaný zejména nespecifikovanou demencí (od 1. 3. 2011 pobírá tento příspěvek ve výši 4.000 Kč měsíčně, viz rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 22. 7. 2013,
č. j. MPSV-UM/4645/13/9S-VYK). Stěžovatelka tak byla nejprve považována za osobu s lehkou závislostí, posléze se závislostí středně těžkou. Ústavní soud proto interpretuje ústavní stížnost tak - vzhledem ke stavu, z něhož vycházejí ústavní stížností napadená rozhodnutí - že stěžovatelka hodnotí svoji závislost jako těžkou nebo dokonce úplnou [srov. ust. §8 odst. 2 písm. c) a ust. §8 odst. 2 písm. d) zákona o sociálních službách], aniž by se však k oběma stupňům závislosti argumentačně vymezovala.
9. Z napadených rozhodnutí, a to ani ve světle stěžovatelkou k ústavní stížnosti přiložené lékařské zprávy, přitom podle Ústavního soudu neplyne, že by se správní orgány a na ně ve věci navazující správní soudy při posuzování závislosti stěžovatelky na pomoci jiné osoby dopustily ústavněprávního pochybení. Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat celé řízení, je možné podle Ústavního soudu shrnout, že se správní orgány žádostí stěžovatelky o přehodnocení jejího stupně závislosti zabývaly opakovaně, neboť - v minulosti - podle soudů vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, některé důkazy nehodnotily v souladu s pravidly logického uvažování a proto jejich rozhodnutí krajský soud rušil. I posudky posudkové komise je totiž nutno kriticky hodnotit (stejně tak závěry sociálního šetření), nikoliv je toliko opisovat do odůvodnění rozhodnutí. Taková pochybení však ve fázi správního řízení, jíž hodnotily v záhlaví citované rozsudky krajského a Nejvyššího správního soudu, ani podle Ústavního soudu již identifikovatelná nejsou. Zdravotní stav stěžovatelky byl totiž posuzován několika posudkovými komisemi, které se na stupni závislosti stěžovatelky shodly, byť otázku, zda ten který úkon denní sebeobsluhy stěžovatelka zvládá či nikoliv (respektive v jakém rozsahu), hodnotily v jednotlivých případech odlišně. To ale, jak již správně uvedl v ústavní stížností napadeném rozsudku krajský soud, je dáno různými podkladovými materiály a jiným složením konkrétní komise.
10. Nadto je třeba - a to zejména - upozornit, že správní orgány při posuzování závislosti stěžovatelky vycházely z celého souboru podkladů. Kromě stanoviska samotné stěžovatelky, které bylo zjištěno mimo jiné při sociálním šetření v místě bydliště stěžovatelky dne 3. 5. 2012 [srov. k tomu též odst. 37 ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu], a závěrů plynoucích z lékařských zpráv, Ministerstvo práce a sociálních věcí při přiznávání příspěvku na péči stěžovatelce rovněž nepřehlédlo [srov. k tomu k ústavní stížnosti přiložené rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 22. 7. 2013, č. j. MPSV-UM/4645/13/9S-VYK], že stěžovatelka byla v měsíci lednu 2013 hospitalizována na interním oddělení nemocnice z důvodu dehydratace; během tohoto pobytu ve zdravotnickém zařízení však byl její mentální stav hodnocen jako zcela přiměřený věku [srov. k tomu též odst. 45 ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu].
11. Pokud tedy za této situace stěžovatelka zpochybňuje správnost rozhodnutí posudkových komisí také v tom směru, že její zdravotní stav posuzovaly toliko na základě lékařských zpráv, aniž by měly adekvátní informace o reálném (autentickém chování) stěžovatelky, pak je v ústavní stížnosti právě tento aspekt - kromě již zmíněných výsledků místního šetření - přehlížen. Byl to naopak zástupce stěžovatelky (její syn), kdo ji z jednání před posudkovou komisí dne 14. 5. 2012 omluvil s odkazem na jím tvrzenou poruchu komunikace stěžovatelky a její dezorientaci. Stejně tak, odkazuje-li stěžovatelka v této souvislosti výslovně na lékařskou zprávu MUDr. Aleše Bartoše ze dne 22. 12. 2008, z níž má podle ústavní stížnosti plynout, že soběstačnost stěžovatelky dosahuje toliko 46 %, pak z citované zprávy se podává, že jde toliko o odhad syna stěžovatelky [srov. k tomu doslova: "soběstačnost podle syna FAQ: 16 bodů, tj. 46 % soběstačnost"].
12. Konfrontuje-li v tomto kontextu Ústavní soud stížnostní argumentaci stěžovatelky s právě zjištěnými skutečnostmi, musí učinit závěr, že stížnostní argumentace se poněkud míjí se závěry, na nichž jsou napadená rozhodnutí správních soudů a jim předcházející rozhodnutí správních orgánů vystavěna. Tato disproporce vystupuje do popředí o to více, že ústavní stížnost - jak shora naznačeno - navozuje dojem, že stěžovatelce nebyl příspěvek na péči vůbec přiznán. To však neodpovídá skutečnosti a stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neupřesňuje, zda se domnívá, že ji by měl být příspěvek na péči přiznán ve větším rozsahu (popř. v jakém). Sám Ústavní soud však v tomto ohledu žádné ústavněprávní pochybení nezjistil.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky.
14. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu