ECLI:CZ:US:2015:2.US.686.15.1
sp. zn. II. ÚS 686/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarušky Svátové, zastoupené JUDr. Ivou Horoškovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Žižkova 52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 4613/2014-505, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2014, č. j. 56 Co 131/2014-410, a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 2. 2014, č. j. 7 C 318/2008-401, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly jejími tvrzeními a námitkami, nehodnotily řádně okolnosti významné pro posouzení věci (věk, zdravotní stav a výdaje s tím spojené, rodinný stav, předpokládané náklady řízení, důvody a charakter soudního sporu), a věc nesprávně posoudily, když dovodily, že stěžovatelka není bezprostředně ohrožena zaplacením soudního poplatku. Stěžovatelka má za to, že pokud odvolací soud nedůvodnost její žádosti o osvobození od soudního poplatku založil na tom, že není bezprostředně ohrožena placením soudního poplatku, když jí není aktuálně uložena povinnost hradit zálohu na soudní poplatek, a nezabýval se tím, jaké náklady si v daném případě pravděpodobně vyžádá dokazování, je jeho právní posouzení v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013. sp. zn. 29 Cdo 1301/2013. Dle názoru stěžovatelky nevyplývá z §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), že by se muselo jednat o bezprostřední ohrožení placením soudního poplatku. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podstatou jejích opakovaných žádostí o osvobození od soudních poplatků byl vývoj soudního sporu, kdy v návaznosti na průběh dokazování, z něhož vyplynulo, že reálné dělení budovy možné je, stěžovatelka znovu žádala hodnocení této možnosti a k tomu provedení důkazu.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 7 C 318/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 2. 2014, č. j. 7 C 318/2008 - 401, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 4613/2014-505, jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
7. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem pro osvobození v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního, mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde ze strany soudů o správnou aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].
8. V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků již v předchozím průběhu řízení. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 9. 2010 na č. l. 152 spisu tak, že její žádosti nebylo vyhověno. K odvolání stěžovatelky rozhodoval Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 1. 2011 č. j. 12 Co 30/2011-171, kterým usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala zásadní změnu poměrů, která by odůvodňovala její další žádost o osvobození od soudních poplatků, odkázal soud prvního stupně na §159a odst. 4 o. s. ř. (§167 odst. 2 o. s. ř.) s tím, že ve věci bylo pravomocně rozhodnuto, a nemůže být v rozsahu závaznosti výroku tohoto rozhodnutí pro účastníky, popř. jiné osoby věc projednávána znovu. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků uvedené v §138 odst. l o. s. ř.
9. Také odvolací soud u stěžovatelky neshledal zásadní změnu v jejích osobních a majetkových poměrech oproti její předchozí žádosti, a proto dovodil, že stěžovatelka nesplňuje i nadále zákonné předpoklady k osvobození od soudních poplatků zcela, neboť na její straně nebyly prokázány žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly toto výjimečné opatření, tj. výjimečné rozhodnutí o úplném osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud neshledal důvody ani pro částečné osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatelka není bezprostředně ohrožena v řízení placením soudního poplatku, či složením zálohy na důkaz. Odvolací soud odmítl tvrzení stěžovatelky, že navrhla důkaz znaleckým posudkem, který jí byl soudem prvního stupně odepřen proto, že nesložila zálohu na provedení tohoto důkazu. Z obsahu spisu totiž dle odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatelka navrhla důkaz znaleckým posudkem ke zjištění možnosti reálného rozdělení budovy, která je předmětem tohoto sporu, soud prvního stupně v souvislosti s tímto návrhem usnesením ze dne 18. 2. 2011 na č. l. 179 uložil stěžovatelce povinnost složit zálohu na provedení tohoto důkazu ve výši 8 000 Kč. Jak však vyplývá z protokolu o jednání soudu prvního stupně dne 1. 4. 2011, stěžovatelka výslovně prohlásila, že na tomto znaleckém posudku netrvá, když má za to, že reálné rozdělení budovy je nemožné. Pak ovšem nelze s úspěchem tvrdit, že provedení tohoto důkazu bránila skutečnost, že stěžovatelka nesložila zálohu na provedení tohoto důkazu ve výši 8 000 Kč.
10. Ústavní soud si z vyžádaného soudního spisu ověřil, že průběh dokazování včetně vyjádření stěžovatelky k navrženým důkazům odpovídá popisu podanému odvolacím soudem. Pokud ve své nové žádosti o osvobození od soudních poplatků, kterou spojila s "doplněním skutkových tvrzení a důkazních návrhů", stěžovatelka požaduje přiznání osvobození od soudních poplatků s ohledem na jí očekávané náklady vzniklé provedením dokazování, činí tak za situace, kdy soud dosud o jejích návrzích na doplnění dokazování nerozhodl, a úvahy stěžovatelky jsou v tomto směru dány pouze jejími představami o tom, jakým způsobem by soud měl dokazování provádět. Za situace, kdy stěžovatelka podle obsahu spisu podává nová vyjádření a důkazní návrhy, přičemž v tomto směru mění svá stanoviska, nelze s jistotou předpokládat, že soud všem jejím návrhům na provedení dokazování vyhoví, a že stěžovatelce jí očekávané náklady řízení skutečně v budoucnu vzniknou. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
11. Jinými slovy, nelze než přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že teprve "pokud by v předmětném řízení došlo k situaci, že žalovaná by byla ohrožena placením nákladů v souvislosti s návrhem na provedení důkazu (složení zálohy), přičemž výše této povinnosti by evidentně přesahovala reálné možnosti žalované tento náklad uhradit, není vyloučeno, aby soud žalovanou osvobodil speciálně v rozsahu této její konkrétní povinnosti tak, aby objektivní nedostatek finančních prostředků žalované se nestal překážkou přístupu k soudu". Takový závěr není ani v rozporu se stěžovatelkou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, ze které pouze vyplývá, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem.
12. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů nevyhověly žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly podústavní právo a rozhodovaly odůvodněně v mezích své rozhodovací pravomoci, takže napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dojít nemohlo. Ústavní soud proto nemá důvodu do této vlastní rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu