ECLI:CZ:US:2015:2.US.695.15.1
sp. zn. II. ÚS 695/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Ivem Fajmonem, advokátem, se sídlem Ječná 243/39a, 120 00 Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. 67 T 98/2012, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 7 To 452/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2015, stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. 67 T 98/2012 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že podle §101 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), se zabírají finanční prostředky ve výši 2.929.744,56 Kč na účtu uvedeném ve výroku usnesení obvodního soudu, vedeném u České spořitelny a.s., jehož majitelem je stěžovatel, s tím, že dle §104 odst. 1 trestního zákoníku zabraná věc připadá státu. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 7 To 452/2014 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu.
Jak stěžovatel uvádí, o zabrání bylo rozhodnuto, neboť se dle názoru soudu jedná o prostředky, pocházející z trestné činnosti jeho syna M. Z odůvodnění usnesení obvodního soudu však není patrná jasná argumentace, která soud k tomuto závěru vedla. Provedené důkazy byly hodnoceny selektivně, kdy některým byla věnována větší pozornost, než jiným. Chybí zásadní dokazování stran toho, kým a za jakých okolností peněžní prostředky na předmětném účtu vznikly a kdo je jejich vlastníkem. Soud zcela odmítl vzít v úvahu skutečnost, že syn M. měl k dispozici i jiné prostředky, než ty, získané trestnou činností. Důkazy o původu úspor stěžovatele a jeho manželky jsou soudem přehlíženy a označovány jako nevěrohodné.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel zpochybňuje dostatečnost odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, avšak Ústavní soud se k jeho kritice nepřipojuje. Naopak má za to, že úvahy, kterými se obecné soudy ve věci řídily, jsou jasné a přesvědčivé. I když se stěžovatel snaží tvrdit, že soudy provedené hodnocení důkazů bylo selektivní, Ústavní soud má za to, že jejich závěry nevzbuzují pochybnosti o své správnosti ani úplnosti. Stěžovatelova argumentace má charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu