ECLI:CZ:US:2015:2.US.697.15.1
sp. zn. II. ÚS 697/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Čebiše, zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 33 Cdo 4813/2014-196, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014, č. j. 15 Co 452/2013-166, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, č. j. 255 C 197/2009-142, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 9. 3. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatel uvádí, že se žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhal vrácení kupní ceny ve výši 65.000 Kč, zaplacené žalovanému V. Poláčkovi oproti převzetí blíže specifikovaného osobního automobilu, a dále uhrazení částky ve výši 35.928 Kč spočívající v tom, že stěžovatel za předmětný vůz uhradil povinné ručení a zaplatil běžné opravy (tyto opravy jdou nad rámec níže popsané vytýkané vady). Stěžovatel zejména zdůrazňuje, že hned druhý den poté, co stěžovatel jako kupující a žalovaný jako prodávající uzavřeli kupní smlouvu, se u vozidla projevila závada spočívající v kolísání výkonu motoru. Skutečnost, že vozidlo bylo nefunkční, stěžovatel oznámil žalovanému nejen telefonicky, ale také písemně. Žalovaný však na stěžovatelovy přípisy nikterak nereagoval a stěžovatel tak byl nucen domáhat se svých práv soudní cestou. Stěžovatel přitom na popsanou vadu - tedy na kolísání výkonu motoru - údajně nebyl žalovaným upozorněn, a proto již ze zákona [viz zejména §597 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník")] mohl od smlouvy odstoupit.
3. Prvostupňový soud však podle stěžovatele nesprávně konstatoval, že odstoupení stěžovatele od smlouvy bylo neplatné. Odvolací soud pak východiska prvostupňového soudu zcela formalisticky převzal. Ignoroval tak zejména skutečnost, že existence vad byla při prodeji prokázána a stěžovatel jako kupující na ně nebyl upozorněn. S ohledem na shora popsané skutečnosti bylo stěžovateli postupem obou soudů odňato právo na spravedlivé projednání věci před nezávislým soudem ve smyslu čl. 90 Ústavy spočívající zejména v tom, že soudy nezajistily slyšení svědka, neakceptovaly včas písemné návrhy stěžovatele a návrh na vypracování znaleckého posudku byl zadán až v okamžiku, v němž znalec již nebyl schopen jednoznačně reagovat na otázky soudu. Následné dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem, který nenapravil stěžovatelem vytýkané vady.
4. Z listin přiložených k ústavní stížnosti se podává, že obecné soudy stěžovateli nevyhověly, jelikož dospěly k závěru, že krátce po uzavření kupní smlouvy se na vozidle objevila vada, kdy vždy při zahřátí motoru kratší jízdou začaly klesat otáčky, až bylo potřeba vozidlo zastavit, motor vypnout a po opětovném nastartování pokračovat v jízdě. Proto stěžovatel zaslal žalovanému odstoupení od smlouvy. Stěžovatel však podle obecných soudů neprokázal, že tato vada činila automobil neupotřebitelným. Pro rozhodnutí totiž bylo stěžejní zjištění povahy vady, tzn. zda se jedná o vadu odstranitelnou či neodstranitelnou. Stěžovatel totiž během řízení popisoval následky vady, nikoliv však konkrétní vadu; to ovšem v situaci, kdy břemeno tvrzení a břemeno důkazní o existenci konkrétní vady tížilo právě stěžovatele. Ze znaleckého posudku provedeného soudem na návrh stěžovatele přitom vyplynulo, že vozidlo je ve stavu, který neumožňuje provádět jakákoliv objektivní zjištění vztahující se k vyloučení či potvrzení výskytu vady. Stěžovatel tak ve věci neuvedl žádná konkrétní tvrzení a nenabídl důkazy pro aplikaci ustanovení §597 občanského zákoníku, podle něhož platilo: "Jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit. [...] Právo odstoupit od smlouvy má kupující i tehdy, jestliže jej prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým."
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. K argumentaci stěžovatele totiž Ústavní soud uvádí, že tato postrádá jakoukoliv ústavněprávní dimenzi a omezuje se v podstatě jen na popis skutkových okolností případu a na polemiku s postupem a výkladem podústavního práva, provedeného obecnými soudy, a to na zcela obecné a povšechné úrovni. Právě na tyto případy však dopadá výše zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu totiž zjevně nemůže být přehodnocování toho, zda se v daném případě na předmětném vozidle vyskytovaly neodstranitelné vady, které je činily neupotřebitelným, či nikoliv.
7. Lze tak souhrnně konstatovat, že z ústavní stížnosti se nepodává, že by ve věci stěžovatele byla porušena jeho základní práva. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu