ECLI:CZ:US:2015:2.US.710.15.1
sp. zn. II. ÚS 710/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. Vazební věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2014, č. j. 5 T 10/2012-815, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 10 To 61/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014, č. j. 7 Tdo 1536/2014-34, za účasti Krajského soudu, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 9. 3. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2013, č. j. 5 T 10/2012-630, byl shledán vinným přečinem vydírání a ublížení na zdraví, za což byl citovaným rozsudkem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dva a půl roku. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 10 To 46/2013, byl však následně tento rozsudek zrušen a věc byla Krajskému soudu v Plzni vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Následně Krajský soud v Plzni rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností stěžovatele shledal vinným z přečinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byl tímto - v pořadí druhým - rozsudkem nalézacího soudu odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání; v záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze však bylo toto odvolání zamítnuto. Následně stěžovatel podal i dovolání, jež ale Nejvyšší soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odmítl.
3. Stěžovatel namítá, že skutkový stav, z něhož obecné soudy vycházely, neodpovídá použité kvalifikaci trestného činu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku. Toho se totiž dopustí jen ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo strpěl. Stěžovateli však při respektování zásady in dubio pro reo nebylo prokázáno, že měl svoji bývalou manželku (údajně poškozenou) k čemukoliv nutit. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na shora zmíněné zrušovací usnesení vrchního soudu, kde je prý mimo jiné uvedeno, že prvostupňový soud neprovedl všechny důkazy, které by ve věci mohly posloužit k řádnému zjištění skutkového stavu věci. Vrchním soudem proto byla podle stěžovatele nalézacímu soudu uložena povinnost provést řadu dalších důkazů. Soud prvního stupně pak následně věc znovu projednal a rozhodl tak, jak je výše uvedeno. To však učinil navzdory tomu, že stěžovatel zaslal nalézacímu soudu přípis, ve kterém soudu sdělil jméno notáře v Ingolstadtu, u kterého se má nacházet úřední zápis ve věci vypořádání společného jmění manželů mezi stěžovatelem a bývalou manželkou stěžovatele. Stěžovatel tedy neměl důvod své bývalé manželce hrozit násilím, neboť dokument o vypořádání jejich společného jmění existoval již předtím, než mělo k napadení bývalé manželky stěžovatelem dojít.
4. Vedle toho stěžovatel upozorňuje, že ani verze dohody, k jejímuž podpisu měl svou bývalou manželku donutit, není pro něj ekonomicky výhodná, což považuje za další důvod dokazující, že se daného trestného činu nemohl dopustit. Nelze konečně přehlížet, že sama bývalá manželka stěžovatele měla u hlavního líčení podle stěžovatele připustit, že na vypořádání společného jmění manželů mělo být vyplaceno celkem 70.000 EUR, což zcela odpovídá předmětné dohodě, k jejímuž podpisu prý měla být stěžovatelem donucena.
5. Lze tedy podle stěžovatele shrnout, že napadenými rozhodnutími nebyla respektována zásada presumpce neviny [v této souvislosti stěžovatel cituje například nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11 (N 127/65 SbNU 645) nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293)] odrážející právě tu okolnost, že stěžovateli je ve svém důsledku kladena za vinu trestná činnost, k jejímuž spáchání však neměl motiv. Naopak jeho bývalá manželka je značně nevěrohodná a v minulosti byla dokonce ve Spolkové republice Německo odsouzena za křivé obvinění svého otce.
6. Stěžovatel konečně rozporuje závěr obecných soudů, že napadení poškozené stěžovatelem může být dovozováno z výpovědí úředníků obecního úřadu, kteří poškozenou viděli krátce poté, co k jejímu napadení mělo dojít. Tito úředníci totiž podle stěžovatele vypovídali jen to, že poškozená byla neupravená, rozcuchaná, byla oteklá v obličeji a měla červené oči. To jsou ale podle stěžovatele známky neupravenosti (respektive rozrušení), nikoliv však projevy násilí.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy a nedopustí se protiústavní libovůle spočívající např. v porušení elementárních principů práva na spravedlivý proces anebo extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho dovozených právních závěrů.
9. Ústavní soud totiž po přezkoumání nyní projednávané věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy rovněž přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, případně že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel z velké části opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
11. Ke stěžovatelově argumentaci proto uvádí Ústavní soud následující.
12. Předně není přiléhavé konstatování stěžovatele, že ani po zrušujícím rozhodnutí vrchního soudu krajský soud neprováděl dokazování, jež podle vrchního soudu mělo vést k objektivnímu zjištění skutkových okolností případu. Sám vrchní soud totiž v ústavní stížností napadeném usnesení zdůraznil, že krajský soud se v záhlaví citovaném rozsudku vypořádal se všemi skutečnostmi podstatnými pro posouzení věci velmi kvalitním způsobem. Krajský soud vyslechl dceru stěžovatele a jeho bývalou manželku, zhodnotil okolnosti, za nichž měla v minulosti bývalá manželka stěžovatele křivě obvinit svého otce a zobjektivizoval situaci, za níž byla učiněna dohoda o vypořádání majetku mezi stěžovatelem a poškozenou na území Spolkové republiky Německo. Tím krajský soud podle vrchního soudu dostál pokynům, které mu vrchní soud dal.
13. Zmiňuje-li se stěžovatel o dohodě týkajících se majetkových otázek mezi ním a jeho bývalou manželkou, jež byla uzavřena ve Spolkové republice Německo, pak k této dohodě krajský soud výslovně konstatuje (srov. strana 5 jeho rozsudku), že šlo toliko o předběžnou dohodu, jež neobsahovala konkrétní ujednání o vypořádání jejich společného jmění. Proto bylo potřeba další dohody; nakonec to byla právě ta podepsaná před pracovníky Obecního úřadu ve Verušičkách. Dohoda uzavřená v německém Ingolstadtu tak nemohla sama o sobě vztahy mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou definitivně vyřešit; stěžovatel tedy měl zájem na uzavření další dohody a její obsah se přímo dotýká jeho majetkové sféry.
14. Stejným způsobem je třeba nahlížet na argumentaci, v níž stěžovatel zdůrazňuje, že dohoda, k jejímuž uzavření měl svou bývalou manželku donutit, je pro něj ekonomicky nevýhodná; nadto jeho bývalá manželka měla podle tvrzení stěžovatele prohlásit, že na vyrovnání společného jmění manželů mělo být vyplaceno 70.000 EUR. Jen z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu je totiž možné dovodit, že pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání - na pozadí právě projednávané věci - postačí toliko skutečnost, že předchozí verze dohody o vypořádání se od té, k jejímuž uzavření byla bývalá manželka stěžovatele donucena, liší i v údajích, kolik již bylo ze strany poškozené (tedy ze strany bývalé manželky stěžovatele) na vypořádání společného jmění manželů uhrazeno. Dále se tato dohoda odlišuje v tom, vůči kterým majetkovým hodnotám patřícím do společného jmění manželů se plnění ze strany bývalé manželky stěžovatele poměřuje. Původní verze dohody totiž počítala podle odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu - a stěžovatel tento jeho závěr v ústavní stížnosti adekvátním způsobem argumentačně nerozporuje - s tím, že bývalé manželce stěžovatele připadly do výlučného vlastnictví nemovitosti, vůči nimž se její plnění (na vyrovnání jejich podílů) započítává. Za těchto okolností ovšem není z ústavněprávního hlediska podle Ústavního soudu podstatné cizelování jednotlivých částek, neboť rozdíl mezi jednotlivými verzemi dohody (srovnáváno s tou, u níž poškozená namítala absenci dobrovolnosti uzavření ze své strany) je značný. O to méně je pak podle Ústavního soudu rozhodné, zda se stěžovateli z jeho subjektivního pohledu zdá dohoda o vypořádání výhodná či nikoliv.
15. Rozporuje-li stěžovatel konečně v ústavní stížnosti závěr soudů o fyzickém napadení své bývalé manželky, jež dovodily mimo jiné z výpovědí úředníků obecního úřadu (srov. k tomu shora), kdy podle jeho názoru poškozená prokazovala toliko znaky rozrušení (neupravenosti), pak přehlíží řetězec dalších důkazů (zejména fotografií). Z těchto je totiž patrné, že stěžovatelem prezentovaná "neupravenost" se fyziologickými procesy záhy projevila ve formě podlitin a hematomů svědčících o tom, že stěžovatel poškozenou skutečně napadl (ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti věrohodně nevysvětluje - zejména vzhledem k časovému průběhu událostí - jak jinak by si poškozená tato zranění měla přivodit). I z toho důvodu považuje Ústavní soud (shodně s obecnými soudy) stěžovatelovo tvrzení o nevěrohodnosti poškozené s ohledem na její trestní minulost za nepřiléhavé. Ostatně sám stěžovatel byl v minulosti rovněž odsouzen za trestnou činnost, což - viděno touto optikou - věrohodnost jeho tvrzení taktéž neposiluje.
16. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že shora citovanými rozhodnutími, jimiž byl stěžovatel uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody, byla porušena stěžovatelova základní práva (svobody).
17. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
18. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že "ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu trvá na ústním jednání před Ústavním soudem", pak tento jeho požadavek přehlíží novelizaci zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., podle níž mimo jiné platí "[n]ebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci". Za daného stavu věci - vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti - tedy Ústavní soud ústní jednání nařídit nemohl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu