ECLI:CZ:US:2015:2.US.711.15.1
sp. zn. II. ÚS 711/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jaroslava Slavíka, právně zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem kanceláře Žižkova 1934/12, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 č.j. 29 Cdo 4385/2014-474 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2014 č.j. 8 Cmo 148/2013-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a tamtéž citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Svůj návrh stěžovatel odůvodňuje tím, že jimi byla porušena jeho základní práva. Konkrétně právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tedy právo zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy právo zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. Nadto stěžovatel uvádí, že shora uvedené soudy zasáhly jeho právo vlastnit majetek, které je zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynuly následující skutečnosti. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 2. 2013 č.j. 35 Cm 258/2012 - 360 zamítl stěžovatelův návrh na určení, že je členem stavebního bytového družstva, a že je majitelem členských práv a povinností v tomto bytovém družstvu a s nimi spojeného práva nájmu družstevního bytu (výrok I.). Dále krajský soud určil, že smlouva o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je neplatná (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu se uvádí, že vzhledem k tomu, že popsaný byt není v době rozhodnutí soudu bytem družstevním, soud nemohl stěžovateli právo k nájmu družstevního bytu přiznat. Soud konstatoval, že stav právní nejistoty stěžovatele nemůže být vyřešen určením, že je členem družstva bez toho, aby byl současně vyřešen statut bytu, což však nebylo předmětem řízení. Současně krajský soud posoudil otázku platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností jako otázku předběžnou pro případný závěr o právním statutu bytu.
Následně vrchní soud změnil výrok II. usnesení krajského soudu tak, že stěžovatelův návrh na určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností zamítl. Podle vrchního soudu stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, neboť primárně je nutné vyřešit otázku existence členského vztahu stěžovatele k družstvu. Přitom vzal vrchní soud v úvahu, že výrok I. usnesení krajského sudu nebyl napaden odvoláním. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl. V odůvodnění k tomu uvedl, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Současně Nejvyšší soud uvedl, že nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem, což stěžovatel rovněž v dovolání uvedl, avšak nespojil s žádnou otázkou procesního práva, není způsobilým dovolacím důvodem.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu vykazují znaky tzv. překvapivého rozhodnutí. Podle jeho názoru mu vrchní soud ani Nejvyšší soud neposkytl dostatečnou ochranu jeho subjektivních práv a oprávněných zájmů. Zejména vrchní soud nepoučil stěžovatele, ani žádné další účastníky daného řízení o jejich procesních právech v situaci, kdy zaujal jiný právní názor ve věci naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném při projednávání před vrchním soudem). Dle svého vyjádření stěžovatel nemohl na tento jiný právní názor reagovat, což vedlo k porušení jeho shora uvedených základních práv. Dále stěžovatel uvádí, že k řešené problematice se Nejvyšší soud vyjádřil až v usnesení ze dne 21. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3614/2012, které však bylo vyhlášeno až poté, kdy stěžovateli uplynula lhůta k podání odvolání. Současně stěžovatel uvádí, že toto usnesení Nejvyššího soudu sice pro něj není závazné, přesto na ně měl být vrchním soudem upozorněn.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména vystupuje proti tomu, že byť měl vrchní soud na existenci naléhavého právního zájmu zcela odlišný názor než krajský soud, nebyl tímto soudem řádně poučen o možnosti hájit svá procesní práva, tedy mu byla odepřena možnost podložit svá tvrzení případnými důkazními návrhy. V tom se opírá o závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 336/99 ze dne 15. 1. 2002 (N 5/25 SbNU 35). V projednávaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že pro obdobný kasační zásah není důvod. Postup vrchního soudu nenese znaky svévole, jako nezbytné součásti tzv. překvapivého rozhodnutí [viz nález sp. zn. I. ÚS 299/09 ze dne 18. 8. 2011 (N 142/62 SbNU 203)]. Vrchní soud vycházel z totožných skutkových zjištění a při konfrontaci se závěry učiněnými krajským soudem, lze dokonce dospět k závěru, že i právní posouzení jsou si velmi blízká, byť s odlišnými závěry. K tomu Ústavní soud rovněž podotýká, že existenci naléhavého právního zájmu je nezbytné zkoumat nejen v době podání žalobního návrhu, ale v průběhu celého řízení, včetně okamžiku, kdy soud vyhlašuje rozhodnutí. Otázku naléhavého právního zájmu tak nelze považovat za uzavřenou ani v případě, že soud prvního stupně jeho existenci potvrdil. Při posuzování tvrzených zásahů do základních práv stěžovatele vzal Ústavní soud také v úvahu skutečnost, že zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek či neexistenci naléhavého právního zájmu nezakládá překážku věci rozhodnuté pro případnou žalobu o plnění vycházející ze stejného práva či právního poměru (viz např. JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2013 nebo DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2009, str. 529.). Stěžovatelem uváděná pochybení obecných soudů tak nemohla dosáhnout takové intenzity, že by zasáhla jeho ústavně zaručená práva a svobody.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost, včetně návrhu s ní spojeného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu