ECLI:CZ:US:2015:2.US.754.14.1
sp. zn. II. ÚS 754/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele TPK, s. r. o., adresa Velkomoravská 2714/28, 695 19 Hodonín, zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem, advokátem, se sídlem Elišky Peškové 15/735, 150 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, č. j. 23 Cdo 3375/2011-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i princip právního státu vyjádřený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2010, č. j. 10 Cm 49/2009-32, zamítl žalobu podanou dne 9. října 2009, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal, aby žalované (BEL Sýry Česko, a. s.) byla uložena povinnost poskytnout mu informaci o množství sýrů "APETITTO" (v tunách) vyrobených žalovanou v letech 2003-2005 v každém roce tohoto období (výrok I.), dále zamítl žalobu o poskytnutí informace o množství sýrů "APETITTO" dodaných žalovanou v stejném období na trh (výrok II.), taktéž zamítl žalobu o povinnosti žalované poskytnout žalobci informaci o ceně obdržené za sýr "APETITTO" v uvedeném období (výrok III.), a konečně soud zamítl žalobu o povinnosti žalované poskytnout žalobci informaci o tržbách za prodej sýrů "APETITTO" v letech 2003 - 2005 v každém roce tohoto období (výrok IV.). Výrokem V. pak soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. Žalobní nárok na poskytnutí informací žalobce opíral o §3 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), přičemž vycházel z toho, že je vlastníkem ochranných známek s prvkem "APETITO" a je toto označení výlučně oprávněn užívat pro tavené sýry. Žalované pak byla uložena povinnost (v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41/11 Cms 41/2000) zdržet se užívání slovního označení "APETITTO" v jakékoliv vizuální a fonetické podobě. Soud prvního stupně ve stávající věci dovodil, že právo žalobce požadovat informace podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je majetkovým právem a jako takové bylo promlčeno v obecné tříleté promlčecí lhůtě [§100 odst. 2 a §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")].
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č. j. 3 Cmo 301/2010-65, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve všech výrocích a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný, třebaže z jiných důvodů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně totiž neshledal jako zásadní otázku běhu promlčecí lhůty. K tomu uvedl, že z §3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví vyplývá, že oprávněná osoba může vůči třetí osobě, specifikované pod písmeny a) až d), požadovat informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo. Z toho dovodil, že zákon předpokládá, že právo na informace bude uplatňováno vůči jinému subjektu, nežli porušovateli práva. Pokud není informace poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se jí oprávněná osoba domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva (§3 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví). Odvolací soud uzavřel, že domáhat se poskytnutí informací vůči třetí osobě nelze samostatnou žalobou, ale jen návrhem učiněným v řízení vedeném proti porušovateli práva. Vzhledem k tomu, že žaloba směřuje proti porušovateli práva a právo na informace bylo uplatněno samostatnou žalobou, nemůže mít žaloba úspěch.
4. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, č. j. 23 Cdo 3375/2011-92, posouzeno jako přípustné, avšak zamítnuto jako nedůvodné, když odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu sice nesprávně aplikoval zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, včetně jeho §3 odst. 1 písm. a), avšak, jak dovolací soud konstatoval, z věcného hlediska bylo rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud uvedl, že podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví může oprávněná osoba požadovat vůči třetí osobě, která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu držela zboží porušující právo vyplývající z jejího průmyslového vlastnictví, poskytnutí informací o původu a distribučních sítích zboží a služeb (§3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví). Není-li požadovaná informace poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se oprávněná osoba domáhat jejího poskytnutí návrhem u soudu v řízení o porušení průmyslového práva. Dále konstatoval, že zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví nabyl účinnosti dnem 26. května 2006 a s ohledem na §7 odst. 2 ho lze aplikovat na řízení o porušení práva z průmyslového vlastnictví zahájené po dni jeho účinnosti. Vzhledem k tomu, že jak žaloba na porušení práva k ochranné známce a na ochranu před nekalou soutěží, tak i poskytnutí požadovaných informací se týká doby před nabytím účinnosti uvedeného zákona (za roky 2003- 2005), nelze s ohledem na citované přechodné ustanovení postupovat podle tohoto zákona. Právo na poskytnutí požadovaných informací nevyplývalo přitom ani z předchozích právních předpisů (tj. ze zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, popř. ze zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách). Dovolací soud k tomu dále poznamenal, že pro posouzení časové působnosti zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je rozhodující okamžik podání žaloby na ochranu práva. Z dané situace považoval dovolací soud za nadbytečné vyjadřovat se k otázce promlčení práva na poskytnutí informací podle §3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, popř. k otázce výkladu tohoto ustanovení z hlediska osob povinných informace poskytnout.
II.
5. Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nejprve rekapituluje dosavadní průběh soudního řízení. Východiskem pro podání žaloby bylo neoprávněné (soudy konstatované) uvádění různých tavených sýrů s označením "APETITTO" (tedy s označením, které bylo schopné vyvolat záměnu mezi oběma výrobky) na trh, což vedlo stěžovatele k uplatnění nároku na poskytnutí informací podle §3 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci provedeným jak soudem prvního stupně (zejména v otázce možného promlčení práva na informace), tak odvolacím soudem (především v otázce, kdo a po jaké osobě může požadovat právo na informace). V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že interpretace pojmu "třetí osoba" obsaženého v §3 odst. 1 písm. a) zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví obecnými soudy je v rozporu nejen se samotným zákonem, ale i se směrnicí 2004/48/ES. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že právo na informace nelze uplatnit samostatnou žalobou. Takový názor považuje ve svém důsledku za odepření spravedlnosti, a to i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel má k dispozici pravomocný rozsudek o porušení práva.
6. Rozsudku Nejvyššího soudu pak stěžovatel vytýká, že se nejasně vypořádal s tím, proč na danou věc nelze použít ustanovení zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Dle názoru stěžovatele nelze interpretovat §7 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví tak, jak to zcela nesprávně a formalisticky učinil dovolací soud. Smyslem zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví byla bezesporu ochrana majitele průmyslových práv před zájmy porušovatelů průmyslových práv, což dovolací soud za pomocí eurokonformního výkladu měl respektovat. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem, že jím uplatňovaná náhrada škody za roky 2003 - 2005 je pokračující náhradou škody vzniklou porušením stěžovatelova práva. Pro tento pojem neexistuje v právním řádu žádná definice. Samotné odůvodnění vyslovené v jedné větě nepovažuje za přiměřené vzhledem ke skutečnosti, že je stěžovateli odepíráno právo stanovené zákonem. Stěžovatel považuje za nesprávnou i intertemporální problematiku výkladu zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. S poukazem na dostupnou literaturu dovozuje, že ve stávající věci lze hovořit o tzv. nepravé retroaktivitě (na existující společenské vztahy se aplikuje nová právní úprava od okamžiku její účinnosti), která je zásadně přípustná. Zdůrazňuje, že žalobou byl uplatněn zcela nový a samostatný hmotněprávní nárok na informace, který dosud v žádném jiném dříve probíhajícím řízení uplatněn nebyl (a pokud by byl, nemohlo by toto druhé řízení vůbec probíhat z důvodu rei iudicatae). Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s konstatováním, že právo na informace bylo jako takové zavedeno až zákonem o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Mylný výklad dokládá poukazem na různá ustanovení a komentáře k zákonu č. 137/1995 Sb. a zákonu č. 441/2003 Sb.
7. Závěrem stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jako vlastníku práva vyplývajícího z průmyslového vlastnictví je mu soudními rozhodnutími bráněno získat informace o rozsahu porušení práva, takže v této souvislosti nemůže uplatňovat náhradu škody. Vlastník práva nemá žádnou možnost zjistit rozhodné údaje o množství zboží uvedeného na trh, které porušuje jeho práva. Vyslovuje přesvědčení, že soudní rozhodnutí nereagovala na všechny argumenty stěžovatele, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 703/06 nebo sp. zn. III. ÚS 961/09).
III.
8. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
9. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, k čemuž využívá poměrně obsáhlou argumentaci, která však nepřesahuje do ústavněprávní roviny a zůstává v úrovni polemiky s podústavním právem. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces způsobeného zejména nesprávným právním posouzením jeho věci. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti z převážné části jen opakuje svá tvrzení již uplatněná v průběhu dosavadního řízení, přičemž ve vztahu ke každému ze soudních rozhodnutí (z nichž ani jedno nevyznělo ve prospěch stěžovatele, třebaže pokaždé z jiných důvodů) vznáší různé námitky. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší (čl. 90 a 91 Ústavy). Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti nepřísluší posuzovat ani námitky týkající se případných skutkových nebo právních omylů, jichž se údajně dopustily obecné soudy; jeho úkolem je pouze ověřit soulad z toho vyplývajících důsledků s Listinou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či Ústavou. Porušení základního práva na spravedlivý proces v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
10. Podstatná pro danou věc je skutečnost, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na poskytnutí informací za roky 2003 - 2005 na základě §3 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který nabyl účinnosti dne 26. května 2006, a to žalobou podanou až dne 9. října 2009. S ohledem na tuto skutečnost a znění §7 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví nemá Ústavní soud proti interpretaci podané Nejvyšším soudem z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Lze opětovně připomenout, že posouzení podmínek pro aplikaci relevantních ustanovení (v dané věci tedy zejména §7 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví) je výlučnou pravomocí obecných soudů, v daném případě konkrétně Nejvyššího soudu. Ústavní soud si neosobuje právo do této kompetence jakkoliv zasahovat, nejsou-li dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, což však ve stávající věci neshledal. Ačkoliv lze dát stěžovateli zapravdu v tom, že měl být v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu obsažen podrobnější právní rozbor, neposunuje tato skutečnost sama o sobě celou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry. Stěžovatel - důsledně vzato - usiluje Ústavní soud posouvat do roviny výkladu podústavního práva za účelem dalšího instančního přezkumu; taková pravomoc však Ústavnímu soudu, jak již bylo naznačeno výše, dána není. Naopak právě Nejvyššímu soudu náleží provádět výklad podústavního práva v rámci obecného soudnictví a případně sjednocovat judikaturu obecných soudů (§14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
11. Pokud stěžovatel namítal, že soudy nereagovaly na všechny jeho argumenty a námitky, sluší se připomenout, že i když právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v zásadě odpovídá povinnost soudů náležitě odůvodňovat svoje rozhodnutí, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí a mnohdy i marginální argument (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci ze dne 19. dubna 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu