ECLI:CZ:US:2015:2.US.779.15.1
sp. zn. II. ÚS 779/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Halfara, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem Ludvíka Podéště 1883/5, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 4 As 190/2014-87, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Slezské univerzity v Opavě jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jím podaná kasační stížnost.
2. Tato kasační stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2014, č. j. 22 A 94/2014-8, který odmítl jako nepřípustnou správní žalobu stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Slezské univerzity v Opavě (dále jen "vedlejší účastník") je zjevně usnesením, jímž se pouze opravuje odůvodnění a poučení předchozího rozhodnutí, přičemž výrok předchozího (opravovaného) rozhodnutí zůstává nedotčen. Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením ztotožnil, když uvedl, že ačkoliv napadené správní rozhodnutí bylo vydáno a označeno jako "rozhodnutí", nic to nemění na tom, že se materiálně jedná o akt, který je svým obsahem a významem totožný s opravným usnesením ve smyslu §70 správního řádu [argumentem a maiore ad minus dospěl soud k závěru, že vedlejší účastník byl oprávněn k takovémuto postupu i přesto, že zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, neobsahuje výslovnou úpravu opravného rozhodnutí či opravného usnesení]. Je proto namístě aplikovat i příslušné závěry ohledně možnosti soudního přezkumu opravného rozhodnutí.
3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Protiústavnost stěžovatel spatřuje především v závěrech soudů, že žalobou napadené správní rozhodnutí nelze přezkoumávat samostatně, nýbrž pouze v rámci přezkumu opravovaného rozhodnutí. Takto by prý však muselo být již při podání žaloby proti správnímu rozhodnutí zřejmé, v jakém rozsahu bude žalobou napadené rozhodnutí potenciálně opraveno dalším rozhodnutím. Stěžovatel také připomíná, že jako žalobce může rozšířit žalobu o další body jen ve lhůtě pro podání žaloby, která by však v těchto situacích již uplynula. Dochází tedy k závěru, že výklad správních soudů by dával správním orgánům možnost kdykoliv po právní moci jimi vydaného správního rozhodnutí toto rozhodnutí změnit bez možnosti brojit proti takové změně podáním řádného opravného prostředku, resp. žaloby. Stěžovatel napadá též nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku, neboť v něm údajně nebylo dostatečně přihlédnuto ke konstrukci ustanovení §177 odst. 1 správního řádu, a to i ve světle dosavadní judikatury týkající se základních zásad činnosti správních orgánů uvedených v ustanovení §2 až §8 správního řádu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/].
7. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatele směřující proti odnětí možnosti brojit samostatně správní žalobou proti opravnému rozhodnutí správního orgánu rozhodujícího na základě zákona o vysokých školách. Ústavní soud se tedy zaměřil na otázku, zda podaným výkladem práva obecné soudy nezasáhly do stěžovatelova práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Dospěl však k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla dotčena a výklad dotčených ustanovení právního řádu předestřený obecnými soudy je ústavně konformní.
8. Ústavní soud předně musí odmítnout námitku stěžovatele, že napadené rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno. Naopak se z obsahu tohoto rozsudku podává, že Nejvyšší správní soud jasně vyložil, z jakých důvodů postupoval krajský soud správně, pokud správní žalobu stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, když se zároveň plně vypořádal s námitkami stěžovatele stran možnosti vedlejšího účastníka vydat opravné rozhodnutí k původnímu rozhodnutí i nemožnosti brojit pouze proti tomuto opravnému rozhodnutí novou správní žalobou, když odkázal na možnost uplatnit vyřčené námitky v rámci řízení posuzujícího původní rozhodnutí. Ústavní soud také shledal, že se Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal též s mnohými námitkami, které stěžovatel předkládá v podané ústavní stížnosti, a proto na jeho rozhodnutí v podstatné míře odkazuje (viz především body 14-24), neboť se s ním plně ztotožňuje a nepovažuje za nezbytné soudem vyřčené argumenty opakovat a dále je rozvádět.
9. Nad tento rámec proto Ústavní soud toliko připomíná, že požadavky na opravná rozhodnutí vydávaná ve správním řízení ve smyslu ustanovení §70 správního řádu jsou analogické požadavkům na opravná usnesení vydávaná v rámci soudních řízení (srov. např. ustanovení §54 odst. 4 soudního řádu správního nebo ustanovení §164 občanského soudního řádu). Zdejší soud přitom již dříve ve své judikatuře vyzdvihl, že tento postup slouží výhradně k opravě zjevných chyb rozhodnutí majících spíše "technický charakter" (různých překlepů, zkomolenin, přepisů, chyb v počítání, nečitelnosti textu apod.). I když je "zjevná nesprávnost" (viz též ustanovení §70 správního řádu) relativně neurčitým pojmem, jehož naplnění je třeba vždy dovozovat z kontextu skutkových a právních okolností (vztahujících se k opravovanému rozsudku a celé věci), je třeba otázku "zjevnosti" nesprávnosti hodnotit vždy z pohledu účastníka řízení, jemuž je rozhodnutí adresováno, nikoliv rozhodujícího orgánu [srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 2678/13 ze dne 22. 4. 2014 nebo nález sp. zn. II. ÚS 1456/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 75/65 SbNU 51)].
10. Tato podmínka však byla v případě stěžovatele zcela jistě naplněna, neboť vedlejším účastníkem provedené změny ve stěžovatelem napadeném opravném usnesení nikterak nezasáhly do podstaty původního rozhodnutí vydaného v rámci správního řízení, neboť jím byly pouze opraveny zjevné nesprávnosti, které však nemají podstatný vliv na věc samu (tj. především na výrokovou část rozhodnutí). Proto nelze považovat jím podanou správní žalobu směřující pouze proti tomuto rozhodnutí za důvodnou. Navíc je nutno odmítnout námitky stěžovatele, že by nemohl vůči takto vydanému opravnému usnesení účinně vznést žalobní námitky, neboť, jak vytkl i Nejvyšší správní soud, stěžovatel podal správní žalobu proti původnímu rozhodnutí, když tato věc je nyní vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 3/2014, přičemž bude na krajském soudu, aby v tomto řízení byla přezkoumána správnost výroku i opravného rozhodnutí. Stěžovatel tedy může nadále účinně hájit svá práva dotčená nyní napadeným opravným rozhodnutím v tomto soudním řízení a není tak zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu