ECLI:CZ:US:2015:2.US.847.15.1
sp. zn. II. ÚS 847/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Kasárenská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 3 Tdo 1524/2014-22, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 20. 3. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka prý totiž v řízení před dovolacím soudem mimo jiné namítala, že dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo vydáno v řízení vedeném proti uprchlému ve smyslu ustanovení §302 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), ač pro to nebyly splněny podmínky. Tvrzení, že podmínky pro vedení tohoto typu řízení nebyly splněny, stěžovatelka dovozuje jednak blanketním odkazem na právní větu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Dovolací soud se však tímto dovolacím důvodem podřaditelným pod ustanovení §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu zabýval podle jejího názoru toliko okrajově, když na základě emailové komunikace usoudil, že se stěžovatelka chovala tak, aby oddálila meritorní ukončení řízení. Takový argument však podle stěžovatelky neodůvodňuje použití institutu řízení proti uprchlému, neboť ten má sloužit k tomu, aby mohlo proběhnout řízení vůči osobě, která se vyhýbá trestnímu řízení tím, že se ukrývá v cizině, a nikoliv, aby bylo použito proti osobě, která - podobně jako stěžovatelka - zcela legálně změnila místo svého pobytu. Přitom trestní soudy projednávající věc stěžovatelky údajně mohly ze spisu opatrovnického soudu, jehož rozhodnutí měla stěžovatelka mařit, zjistit místo pobytu stěžovatelky v zahraničí a obesílat ji na tuto adresu. K tomu stěžovatelka dodává, že porušení svých práv spatřuje zejména v tom, že řízení proti uprchlému do značné míry omezuje ústavní principy spravedlivého procesu, a proto je třeba při jeho použití pečlivě zvážit, zda je nutné jej využít.
3. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2011, č. j. 5 T 167/2010-112, shledána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců s odkladem na zkušební dobu 14 měsíců. Uvedené trestné činnosti se měla dopustit tím, že neumožňovala pravidelný styk své nezletilé dcery s jejím otcem. Odvolání stěžovatelky proti výše citovanému rozsudku okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2014, č. j. 4 To 189/2014-183, zamítnuto. Dovolání stěžovatelky poté bylo následně odmítnuto v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu. Ke stěžovatelkou tvrzené nezákonnosti spočívající v řízení proti uprchlému v její věci Nejvyšší soud ve zmiňovaném usnesení konstatoval, že stěžovatelka se po velmi dlouhou dobu, jak ukazuje e-mailová korespondence mezi ní a okresním soudem, chovala tak, aby co nejvíce oddálila meritorní ukončení předmětného trestního řízení. Nepřevzala ani jednu jí do vlastních rukou určenou soudní písemnost, když nadto soudu uváděla, že se zdržuje na nespecifikovaných místech v horách.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že proto není ani oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud samozřejmě postupují v souladu s ústavními předpisy a nedopustí se protiústavní libovůle spočívající např. v porušení elementárních principů práva na spravedlivý proces anebo extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho dovozených právních závěrů.
6. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry Nejvyššího soudu byly v extrémním nesouladu se zjištěními dostatečnými pro vydání předmětného rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené Nejvyššímu soudu, jelikož by tak překročil své kompetence. Všechny shora jmenované soudy - včetně Nejvyššího - totiž podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatelky neporušily.
7. K argumentaci stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.
8. Z judikatury Ústavního soudu [srov. například nález z 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 325/2000 (N 167/20 SbNU 187), nález z 21. 11. 1995, sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387, usnesení z 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03 (U 12/32 SbNU 523)] a Nejvyššího soudu [srov. stěžovatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1426/2003; rozsudek Nejvyššího soudu ze 13. 4. 1995, sp. zn. 8 To 10/94 (R 38/1995 tr.)] vyplývá, že závěr o tom, zda se obviněný pobytem v zahraničí vyhýbá nebo nevyhýbá trestnímu řízení, nelze stavět toliko na skutečnosti samotné fakticity pobytu v zahraničí nebo na tom, že nepřebírá písemnosti doručované mu soudem. Vždy je totiž třeba zkoumat úmysl obviněného. Tomuto požadavku je možné dostát jen tehdy, je-li v intencích konkrétního případu zkoumáno chování obviněného. Nahlíženo těmito hledisky je pak závěr Nejvyššího soudu vztahující se ke splnění podmínek vedení řízení proti stěžovatelce jako uprchlé akceptovatelný. Nejvyšší soud totiž poukázal na to, že si stěžovatelka odmítala přebírat zásilky pro ni určené [srov. k tomuto kritéria obsažená ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 To 10/94 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 590/03] a opakovaně také odmítala sdělit adresu, na níž by byla pro soud dosažitelná. Svým usnesením pak Nejvyšší soud ve své podstatě navázal na dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 4 To 189/2014-183. Z něj, jakož i ze shora citovaného rozsudku okresního soudu, se podává (přičemž stěžovatelka závěry nalézacího ani odvolacího soudu nikterak v ústavní stížnosti nezpochybňuje, byť tyto jsou pro východiska Nejvyššího soudu určující), že stěžovatelka sama ještě v přípravném řízení trestním prohlásila, že písemnosti orgánů činných v trestním řízení číst nechce. Nadto následně nalézací soud požádala, aby jednal v její nepřítomnosti. Po vydání odsuzujícího rozsudku okresního soudu pak přestala být kontaktní a rozsudek okresního soudu se proto stěžovatelce již nepodařilo žádným způsobem doručit. To i přesto, že z e-mailové komunikace s příslušnou vyšší soudní úřednicí věděla, že se soud o doručení opakovaně snaží. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto v souladu s podmínkami obsaženými v ustanovení §302 a násl. trestního řádu, že řízení proti stěžovatelce bude nadále vedeno jako řízení proti uprchlé.
9. Za této situace však Ústavní soud konstatuje, že v právě projednávané věci nejsou splněny podmínky pro jeho ingerenci formou kasace ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Přistoupil-li totiž Ústavní soud v minulosti ke konstatování porušení základních práv stěžovatele způsobené vedením řízení proti uprchlému (srov. oba shora citované nálezy Ústavního soudu), stalo se tak v případě, kdy obecné soudy se ani nepokusily stěžovatele kontaktovat a doručovat jim na adresu, kde se fakticky zdržují. Taková situace však v právě projednávané věci evidentně nenastala.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že shora citovaným rozhodnutím, jímž Nejvyšší soud - ve shodě se soudem nalézacím i odvolacím - shledal splnění podmínek řízení ve smyslu ustanovení §302 trestního řádu, byla porušena stěžovatelce zaručená základní práva (svobody).
11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu