ECLI:CZ:US:2015:2.US.898.15.1
sp. zn. II. ÚS 898/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve VTOS Věznice Karviná, právně zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná-Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 7 Td 8/2015-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 3. 2015 a na základě výzvy Ústavního soudu doplněna dne 29. 4. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se v řízení před Nejvyšším soudem domáhal delegace řízení o povolení obnovy, vedeného u Krajského soudu v Ostravě, na Městský soud v Praze. Svoji žádost odůvodnil tím, že s ohledem na místo spáchání skutku a jeho značnou medializaci sdělovacími prostředky není možné, aby Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci rozhodovaly naprosto nezávisle a objektivně.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl o tom, že věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2014 se podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád"), tomuto soudu neodjímá. Předně poukázal na skutečnost, že již v minulosti rozhodoval o dovolání stěžovatelových spoluobviněných, přičemž v usnesení ze dne 25. 2. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1608/2014 konstatoval, že z průběhu trestního řízení nelze nijakým způsobem dovodit, že krajský soud dokazování prováděl a důkazy hodnotil způsobem, který by vzbuzoval vážné pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci. Dodal, že ani skutečnost, že trestná činnost daného typu (loupežná vražda dvou osob) vyvolala pozornost médií, není v takových případech neobvyklá a výjimečná. Zásadně tedy nemůže být pravidlem, že místní medializací případu soud (jako celek) pozbývá způsobilost věc spravedlivě a nestranně rozhodnout a tato mu bude odňata postupem podle §25 trestního řádu. Pro takový postup musí svědčit takové okolnosti případu, které by ve svém souhrnu bylo možno považovat za důležité důvody ve smyslu ustanovení §25 trestního řádu. Takovéto důvody ale Nejvyšší soud v této věci neshledal. Konečně uvedl, že námitka obviněného, dle něhož rozsáhlá medializace celého případu vyvolala (resp. může vyvolat) neobjektivní rozhodnutí krajského i vrchního soudu, by navíc musela platit v podstatě na všechny soudy v republice (neboť medializace má celostátní dosah).
4. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud interpretoval dané ustanovení svévolně, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Postup podle §25 trestního řádu by měl dle jeho názoru připadat v úvahu tehdy, kdy zde není dána přímo podjatost jednotlivých soudců, ale celá kauza je v daném regionu natolik citlivě vnímána s ohledem na místní souvislosti, že lze mít pochybnost o spravedlivém procesu vedeném místně příslušným soudem, byť nejsou přímo splněny zákonné předpoklady pro vyloučení konkrétních soudců. Tvrdí, že medializace případu v jeho věci přesáhla režim objektivního zpravodajství a Nejvyšší soud pochybil, pokud se nezabýval a neprovedl důkaz veškerými televizními vstupy a novinovými články, které byly v kauze pořízeny.
II.
5. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Toto ustanovení dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany Ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a jako takový není povolán k instančnímu přezkumu celkové zákonnosti či věcné správnosti jimi vydaných rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Z výše uvedeného shrnutí napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti plyne, že argumentace stěžovatele je pouze pokračující polemikou s rozhodnutím Nejvyššího soudu a postrádá ústavně právní rozměr. Napadené rozhodnutí je logicky, racionálně a srozumitelně odůvodněno a nelze v něm spatřovat žádný exces, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právní názor v něm uvedený je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, dle níž ani případný mediální tlak v obecné rovině nezakládá důvod zpochybňovat nezávislost a nestrannost konkrétního soudu. Není-li prokázána souvislost mezi výroky v médiích a rozhodnutím soudu, je potřeba vycházet z objektivity a nestrannosti soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1418/12 ze dne 14. 10. 2014, odst. 24). Nejvyšší soud ve věci žádné známky neobjektivního přístupu neshledal a stěžovatel je v ústavní stížnosti ani netvrdí. Skutečnost, že stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, nečiní toto rozhodnutí svévolným.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu