ECLI:CZ:US:2015:2.US.900.15.1
sp. zn. II. ÚS 900/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandera Dostála, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, 500 01 Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pakandlem, advokátem se sídlem Hradební 548, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2015 sp. zn. 6 To 11/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. března 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1 a odst. 5 a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny procesní podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2015 sp. zn. 6 To 11/2015 byla podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta stížnost obžalovaného Alexandera Dostála (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 2015 č. j. 2T 2/2014 - 27641, kterým Krajský soud v Hradci Králové v hlavním líčení konaném dne 6. ledna 2015 rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 trestního řádu se obžalovaný Alexander Dostál ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu a podle §71a trestního řádu se zamítá žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 2015 č. j. 2T 2/2014 - 27641 podal prostřednictvím obhájce stížnost ústně do protokolu s tím, že tuto stížnost řádně odůvodní poté, co bude obhájci doručeno písemné usnesení obsahující odůvodnění rozhodnutí. Písemné usnesení, včetně odůvodnění rozhodnutí, však obhájci do dnešního dne nebylo doručeno. I přesto, že stížnost nebyla řádně odůvodněna, Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením tak, že stížnost Alexandera Dostála zamítl.
Stěžovatel poukazuje na ust. §59 odst. 4 trestního řádu a namítá, že pokud byla řádně a včas podána obhájcem stížnost proti usnesení krajského soudu a nebyla v důsledku absence písemného vyhotovení usnesení odůvodněna, pak měl krajský soud stěžovatele, resp. obhájce, vyzvat k doplnění a poučit jej, jak nedostatky odstranit. Toto se však nestalo, Vrchní soud v Praze pak navíc v odůvodnění usnesení skutečnost, že stížnost stěžovatele nebyla řádně odůvodněna, zdůraznil a rozhodl, aniž by však zkoumal důvod či příčinu absence odůvodnění stížnosti stěžovatele, čímž de facto schválil nesprávný procesní postup krajského soudu.
III.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze k projednávané věci.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Vrchní soud uvedl, že ani v současnosti neshledává důvody, pro které by mělo dojít v souvislosti s ústavní stížností stěžovatele ke změně rozhodnutí tohoto soudu ze dne 16. února 2015. K námitce stěžovatele spočívající ve výtce rozhodnutí vrchního soudu za situace, kdy nebyla stížnost odůvodněna, vrchní soud uvedl, že stížnost obžalovaného měla obecné obsahové náležitosti upravené v ustanovení §59 odst. 4 trestního řádu a vrchní soud neměl důvod postupovat podle tohoto ustanovení trestního řádu, jak namítá stěžovatel, a vyzývat obžalovaného k odstranění nedostatků a stanovit mu za tímto účelem lhůtu. Vrchní soud poukázal na to, že trestní řád nevyžaduje pro stížnost žádné další náležitosti, tj. aby byla odůvodněna, na rozdíl od jiných opravných a mimořádných opravných prostředků. Námitce stěžovatele spočívající v tom, že vrchní soud v odůvodnění svého usnesení skutečnost, že stížnost stěžovatele nebyla řádně odůvodněna, zdůraznil a rozhodl, aniž by zkoumal důvod či příčinu absence odůvodnění, vrchní soud uvedl, že tuto skutečnost nezdůraznil, pouze ji konstatoval. Nadto je podle vrchního soudu z obsahu jeho usnesení zřejmé, že absence odůvodnění stížnosti neměla žádný vliv na přezkum stížnosti stěžovatele, neboť byly z úřední povinnosti přezkoumány všechny výroky a všechny aspekty, které mají na rozhodování o vazbě vliv. Vrchní soud proto navrhl, aby zjevně neopodstatněná ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.
K vyjádření Vrchního soudu v Praze zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu repliku, ve které setrval na svém stanovisku obsaženém v ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dotazem u Krajského soudu v Hradci Králové dne 28. května 2015 Ústavní soud zjistil, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 2015 č. j. 2T 2/2014 - 27641 bylo stěžovateli i JUDr. Markétě Pakandlové doručeno krátkou cestou při hlavním líčení konaném dne 8. ledna 2015 (uvedené skutečnosti byly následně doloženy kopiemi ze soudního spisu, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2T 2/2014, zaslanými Ústavnímu soudu na vyžádání Krajským soudem v Hradci Králové).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 2015 č. j. 2T 2/2014 - 27641 stěžovateli i jeho právnímu zástupci doručeno bylo a že podaná stížnost nebyla odůvodněna ve třídenní lhůtě stanovené k jejímu podání, která počala běžet od oznámení, resp. v dané věci od doručení písemného vyhotovení usnesení, a nebyla odůvodněna ani do 16. února 2015, kdy Vrchní soud v Praze o podané stížnosti stěžovatele rozhodoval.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vzhledem k omezenému reviznímu principu, jímž je řízení o stížnosti ovládáno (srov. dále ust. §147 trestního řádu), není nutno výslovně uvést, proti kterému výroku usnesení se brojí ani v čem záleží procesní pochybení, případně zda a jak mohlo mít vliv na nesprávnost některého z výroků. U stížnosti zákon totiž neukládá ani formálně pořádkově (srov. ust. §249 odst. 1 trestního řádu), aby stížnost byla odůvodněna.
Ústavní soud ověřil, že Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i přechozí řízení z podnětu podané stížnosti v zákonem stanoveném rozsahu přezkoumal, o stížnosti rozhodl. Závěrům Vrchního sodu v Praze obsaženým v napadeném usnesení nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup Vrchního soudu v Praze byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci vrchního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu