ECLI:CZ:US:2015:2.US.905.15.1
sp. zn. II. ÚS 905/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate a.s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 6 As 55/2014-43, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014, č. j. 22 Af 113/2011-81, proti rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26. 5. 2011 č. j. MSK 53612/2011, ze dne 1. 6. 2011 č. j. MSK 54965/2011, ze dne 25. 11. 2011 č. j. MSK 94752/2011, ze dne 18. 1. 2012 č. j. MSK 129550/2011 a č. j. MSK 158026/2011, ze dne 10. 4. 2012 č. j. MSK177931, a ze dne 2. 6. 2011 č. j. MSK 55974/2011, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v čl. 11 odst. 1 a 5, v čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 2 odst. 3 a 4, v čl. 89 odst. 2, v čl. 90, čl. 94 a čl. 95 Ústavy České republiky, a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně upozorňuje, že jsou jí známa rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v obdobných věcech, avšak i když se i tato ústavní stížnost týká shodné věci - vrácení přeplatku na místním poplatku - jsou skutkové i právní okolnosti dané věci odlišné, neboť v nyní v podané žalobě stěžovatelka včas uplatnila námitku ohledně povinnosti správce daně vydat platební výměr na místní poplatek, přičemž správní soudy, které se jí zabývaly, dospěly k závěrům, které nejsou akceptovatelné a jež jsou v rozporu s principem zákazu libovůle. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud posoudil věc nesprávně, pokud v rozporu se svou dosavadní judikaturou dovodil, že v rámci řízení o přeplatku je možné přezkoumat i samotnou hmotněprávní povinnost, tedy skutečnost, zda poplatníku svědčí daňová povinnost, za jaká zařízení a v jaké konkrétní výši. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že správce daně nemůže za situace, kdy se poplatník opakovaně vyjadřuje ve smyslu, že místnímu poplatku jeho zařízení nepodléhají, rozhodnout o existenci či neexistenci přeplatku na místním poplatku bez toho, aby měl jako podklad pro rozhodnutí k dispozici pravomocný platební výměr. Stěžovatelka má dále za to, že napadená rozhodnutí, která se mimo jiné vyjadřují i k otázce zpoplatnění interaktivních video loterijních terminálů v tom smyslu, že zpoplatnění je v souladu se zákonem bez ohledu na to, zda byla zařízení skutečně provozována či nikoliv, jsou v rozporu s ústavněprávní zásadou, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Stěžovatelka trvá na tom, že jí provozovaná zařízení nelze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, a tedy že je nelze zpoplatnit dle §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákon o místních poplatcích").
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 113/2011, a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 55/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014, č. j. 22 Af 113/2011-81, byly ve spojeném řízení zamítnuty žaloby stěžovatelky podané proti rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26. 5. 2011, č. j. MSK 53612/2011, ze dne 1. 6. 2011, č. j. MSK 54965/2011, ze dne 25. 11. 2011, č. j. MSK 94752/2011, ze dne 18. 1. 2012, č. j. MSK 129550/2011, č. j. 158026/2011, a ze dne 10. 4. 2012, č. j. MSK 177931/2011. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
6. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl, a to již dříve v obdobných věcech stěžovatelky. Ústavní soud přitom neshledal důvodu odchýlit se od svých v minulosti vyslovených závěrů týkajících se hmotněprávní povinnosti k úhradě místního poplatku, či postupu správního orgánu, nevyhověl-li žádostem stěžovatelky o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (nevydal požadované platební výměry), a z toho dovozované nicotnosti jeho rozhodnutí.
7. Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
8. V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2878/13 ze dne 6. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2879/13 ze dne 2. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 2880/13 ze dne 28. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 3343/13 ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3520/13, usnesení sp. zn. I. ÚS 3792/13 ze dne 21. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 177/14 ze dne 15. 5. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 2303/14 ze dne 24. 7. 2014 a další).
9. K tvrzení stěžovatelky, že skutkové a právní okolnosti projednávané věci jsou odlišné oproti okolnostem, na nichž Ústavní soud založil rozhodnutí v jejích obdobných právních věcech (viz výše), je namístě připomenout, že Ústavnímu soudu přísluší z ústavněprávního rozměru zhodnotit, zda řízení bylo či nikoli spravedlivé jako celek, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu, neboť ne vždy existence určitého nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 583/99 ze dne 31. 5. 2000, usnesení sp. zn. IV. ÚS 259/2000 ze dne 25. 9. 2002, usnesení sp. zn. IV. ÚS 369/02 ze dne 16. 6. 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 474/03 ze dne 10. 2. 2004, usnesení sp. zn. IV. ÚS 679/05 ze dne 6. 3. 2006 a další).
10. Výše uvedené se uplatní i v této věci, jestliže stěžovatelka svojí námitkou oponuje postupu správního orgánu, jenž nevyhověl jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (a následně kritizuje správní soudy, že správní rozhodnutí z tohoto důvodu nezrušily, resp. že přezkoumaly samu hmotně právní povinnost k placení poplatku), ponechávajíc přitom stranou, že otázku interpretace a aplikace §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích formou kasační námitky sama předestřela, pomíjejíc skutečnost, že jí vskutku hmotněprávní povinnost k úhradě místního poplatku svědčila, což Ústavní soud ve stěžovatelce známých rozhodnutích dříve vyslovil, a to opakovaně. Ústavní soud dodává, že shodně posoudil námitky stěžovatelky včetně tvrzených odlišných skutkových okolností věci například ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 539/15 ze dne 26. 3. 2015, nebo v usnesení sp. zn. I. ÚS 98/15 ze dne 23. 3. 2015. V druhém z citovaných usnesení Ústavní soud vyložil, že ani stěžovatelkou uváděné odlišnosti věci nic nemění na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud má za to, že Nejvyšší správní soud se argumentem stěžovatelky ohledně včasně uplatněné námitky povinnosti správce daně vydat platební výměr v dotčených řízeních řádně a logicky zabýval, a to i s ohledem na dopad rozhodnutí rozšířeného senátu sp. zn. 2 Afs 68/2012. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, kdy Nejvyšší správní soud dovodil, že závěry plynoucí z citovaného usnesení rozšířeného senátu dopadají na jiný skutkový stav, než jaký je dán v případě stěžovatelky. Trvat na tom, aby hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek byla přezkoumána v řízení o vydání platebního výměru, by tak bylo podle Nejvyššího správního soudu za situace, kdy byla tato povinnost plnohodnotně přezkoumána v řízení o navrácení přeplatku, pouhým formalismem.
11. Aniž by se proto Ústavní soud uchýlil k hodnocení věci z hlediska podústavního práva, pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ani v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž má své možnosti za vyčerpané.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Radovan Suchánek
předseda senátu