ECLI:CZ:US:2015:2.US.93.15.1
sp. zn. II. ÚS 93/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Liborem Knotem, advokátem, se sídlem Štefánikova 458, 760 01 Zlín, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 1. 2014, č. j. 2 T 165/2013-148, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 4. 2014, č. j. 6 To 70/2014-179, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 6 Tdo 1025/2014-30, za účasti Okresního soudu v Kroměříži, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2015, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 1. 2014, č. j. 2 T 165/2013-148 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 4. 2014, č. j. 6 To 70/2014-179 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 6 Tdo 1025/2014-30 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že z potřeby reagovat na předchozí spor jeho dcery s uklízečkou vešel na toaletu na základní škole, kterou poškozená uklízela, dveře od toalety za sebou zavřel, uzamkl klíčem, tento ze zámku vytáhl a uschoval ho do zadní kapsy svých kalhot, zůstal v prostoru toalety stát zády ke dveřím a čelem k poškozené tak, že jí zamezil po dobu 7 až 10 minut v přístupu ke dveřím toalety a v odchodu z místnosti ven, na ústní výzvu poškozené, aby dveře odemkl, nereagoval a poškozené opakovaně sdělil, že problémy se svou dcerou bude řešit jen on, přičemž do úrovně obličeje poškozené do vzdálenosti cca 20 cm natáhl svou pravou ruku a poškozené opakoval, že na toaletě jsou jen oni dva a pokud jí něco udělá, tak mu to nedokáže, a že pokud "o její rypák zlomí násadu smetáku", tak mu to nikdo nedokáže, přičemž v průběhu konfliktu přišlo před dveře toalety několik zaměstnanců školy, kteří se dožadovali vstupu na toaletu a klepali na dveře, kdy po jejich volání, aby byly dveře otevřeny, klíč z kapsy vytáhnul, dveře odemknul a z toalety odešel.
Stěžovatel tvrdí, že skutkový děj na toaletě se neodehrál tak dramaticky, jak jej vylíčila poškozená. Dle závěrů obecných soudů poškozená neměla kam uniknout, byla bezmocná a měla strach, kdy navíc obviněný poškozené vyhrožoval a naznačoval ublížení na zdraví. Stěžovatel však má za to, že se jednalo jen o obyčejnou hádku. V tomto směru považuje za chybu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech jeho nezletilé dcery, kterou měla poškozená několik dnů před tím napadnout, kdy dle stěžovatele by tento výslech mohl být přínosný pro posouzení věrohodnosti poškozené. Dále pak stěžovatel odkazuje na princip subsidiarity trestní represe, kdy má za to, že obecné soudy se dostatečně nevěnovaly otázce míry společenské škodlivost jeho jednání.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud obecné soudy návrhy na provedení důkazů, jako byl stěžovatelův návrh na výslech jeho nezletilé dcery, hodnotily ve světle toho, zda mohly něco vypovědět přímo o příslušném ději proběhnuvším na toaletě, Ústavní soud nemá, co by této logice vytknul, když stěžovatelova dcera při samotném incidentu, který byl předmětem trestního řízení, přítomna nebyla.
Nelze rovněž přisvědčit stěžovateli v tom, že by se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou nutnosti postihu jeho jednání z pohledu jeho společenské škodlivosti. Jak zmiňuje i sám stěžovatel, soudy v tomto směru uvážily, že poškozená byla při incidentu na toaletě bezmocná a měla strach, kdy stěžovatel jí navíc vyhrožoval a naznačoval ublížení na zdraví. Za této situace lze již stěží hovořit o tom, že by mezi stěžovatelem a poškozenou došlo k pouhé hádce. Dále lze odkázat též na rozbor provedený Nejvyšším soudem na str. 12-13 jeho usnesení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu