ECLI:CZ:US:2015:2.US.967.14.1
sp. zn. II. ÚS 967/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. O. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, 746 49 Opava, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem AK se sídlem Šumavská 35, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 3 Tdo 1168/2013-38, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2013 č. j. 1 To 2/2013-1501 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 sp. zn. 10 T 1/2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. března 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 č. j. 10 T 1/2012-1403 byla obžalovaná R. O. P. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Obžalované byl nalézacím soudem za uvedené jednání uložen podle §140 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku jí byl uložen i trest propadnutí věci - pistole zn. Beretta model 92FS, v.č. F00076Z, ráže 9 mm Luger, italské výroby, 2 zásobníků, 1 ks vystřeleného projektilu a 185 ks nábojů ráže 9 mm Luger. Mimo to byla obžalovaná podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zavázána k náhradě škody poškozeným Petře K. (jedná se o pseudonym) ve výši 278.819 Kč, Jiřímu K. (jedná se o pseudonym) ve výši 240.000 Kč, Janě K. (jedná se o pseudonym) ve výši 240.000 Kč a Pavlovi K. (jedná se o pseudonym) ve výši 175.000 Kč. Podle §80 odst. 1 trestního řádu byl obžalované navrácen blíže specifikovaný mobilní telefon zn. Nokia. Proti rozsudku podala obžalovaná odvolání.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2013 č. j. 1 To 2/2013-1501 bylo podle §256 trestního řádu odvolání obžalované jako nedůvodné zamítnuto. Uvedené usnesení napadla obžalovaná dovoláním.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 3 Tdo 1168/2013-38 bylo podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu dovolání obžalované odmítnuto.
II.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 3 Tdo 1168/2013-38, jakož i řízení jemu předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 trestního řádu a že tato lhůta nebyla zachována ani za použití ustanovení §265e odst. 2, odst. 3 trestního řádu. Protože navrácení zmeškané lhůty k podání dovolání není podle §265e odst. 4 trestního řádu přípustné, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka ve vztahu k uvedenému usnesení Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky neuplatňuje; stěžovatelka výslovně uvádí, že opožděnost podaného dovolání nerozporuje, přičemž k opožděnému podání došlo v souvislosti s technickým problémem s datovou schránkou obhájce. Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatelka dovozuje, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, Ústavní soud podanou ústavní stížnost ve vztahu k tomuto usnesení Nejvyššího soudu posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
III.
Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2013 č. j. 1 To 2/2013-1501 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 sp. zn. 10 T 1/2012, přičemž nejprve prověřoval, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatelka podala dovolání proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 3 Tdo 1168/2013-38 opožděně, čímž sama zavinila, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Stěžovatelka tak nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, řádně. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2013 č. j. 1 To 2/2013-1501 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 sp. zn. 10 T 1/2012 je proto nepřípustná.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 3 Tdo 1168/2013-38 podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2013 č. j. 1 To 2/2013-1501 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 sp. zn. 10 T 1/2012 Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu