ECLI:CZ:US:2015:2.US.982.15.1
sp. zn. II. ÚS 982/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bulíka, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Nebušická 709, 252 62 Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015 č. j. 33 Cdo 5025/2014-205, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. dubna 2015, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 8. dubna 2015, dne 4. května 2015 a dne 8. května 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015 č. j. 33 Cdo 5025/2014-205 bylo rozhodnuto, že dovolání žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se odmítá (výrok pod bodem I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo "zamítnuto dovolání proti v petitu uvedených rozhodnutí soudů nižších stupňů" (správně odmítnuto). Nejvyšší soud své odmítnutí odůvodnil odkazem na nesplnění podmínek daných ust. §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s ust. §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel podle Nejvyššího soudu nesplnil předpoklady dovolání uvedené v ust. §237 o. s. ř., tedy neuvedl, proč považuje aplikaci předpisů soudy nižších stupňů odchylnou od ustálené rozhodovací praxe, anebo proč by vznesená (a vyřešená) právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud uvedl, že užil příslušná ustanovení občanského soudního řádu v souladu s čl. II. bodu 2, zákona č. 293/2013 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013. K uvedenému stěžovatel uvádí, že soud přehlédl, že napadané pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v roce 2014, tedy v době, kdy již předmětná novela občanského soudního řádu byla platná a účinná, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a protože předmětná intertemporální ustanovení novely neměla obdobné pozitivní řešení uvedené v bodě 7, čl. II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., a některé další předpisy, mělo být užito předpisů občanského soudního řádu pro dovolání ve znění účinném od 1. ledna 2014. Stěžovatel je přesvědčen, že důvody k odmítnutí dovolání neobstojí s obsahem odůvodnění podaného návrhu stěžovatele, neboť recentní znění ust. §237 o. s. ř. "v sobě zavírá (a obsahově recipuje)" dovolací důvody uvedené v předmětném předpisu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dle soudu), resp. ve znění do 31. prosince 2014 (dle názoru stěžovatele). Formální výtka Nejvyššího soudu stěžovateli, že tento užil nesprávné paragrafy, se stěžovateli jeví jako přepjatý formalismus.
Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu neposkytl možnost být přítomen ústnímu veřejnému projednání jeho návrhu, postupem soudu mu byla odňata možnost tvrdit a unést důkazní břemeno tvrzení, nebyla mu dána možnost vyjádřit se ústně k navrženým důkazním prostředkům, soud se vůbec nevypořádal s povinností odůvodnit, proč jím uváděné dovolací důvody "divergují od účinných dovolacích důvodech uvedených v předmětných předpisech o. s. ř., jím navrhované důkazní prostředky neprovedl, soud se vůbec neřídil hmotným právem (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a procesní předpisy nadřazuje hmotně právním".
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzované věci se žalobce v dovolání - přes jeho obsáhlost - k otázce, v čem shledává přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., vůbec nevyjádřil. Zákonnému požadavku nedostál zjevně proto, že vycházel z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen "o. s. ř."), jestliže přípustnost dovolání opírá o jeho ustanovení §237 odst. 1 písm. a) nebo c). V dovolání vymezuje otázky, jež považuje za zásadně právně významné, a prosazuje názor, že v dovolání nastolená otázka je soudy rozhodována rozdílně. Tím však opomíjí, že od 1. ledna 2013 již není přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založena na kritériu "zásadní právní významnosti" napadeného rozhodnutí. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je proto právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž přípustnost dovolání nelze dovodit ani z tvrzené rozdílnosti rozhodování soudů různých stupňů ve vztahu k dovolacímu přezkumu nastolené právní otázky. Protože dovolání proti usnesení odvolacího soudu neobsahuje náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř., a žalobce včas (tj. po dobu trvání lhůty k dovolání - srov. §241b odst. 3 o. s. ř.) tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neodstranil, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 vyslovil, že přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována na kritériu "zásadní právní významnosti" napadeného rozhodnutí. Jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak, pak je dovolání (s výjimkami dle §238 o. s. ř.) přípustné bez dalšího.
Ústavní soud přihlédl k výše uvedenému a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud podané dovolání stěžovatele posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a po zjištění, že dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř., dovolání stěžovatele odmítl. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s hlavou pátou Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu