ECLI:CZ:US:2015:3.US.1021.15.1
sp. zn. III. ÚS 1021/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evy Rujbrové, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, AK Hartman & Paulus Legal, se sídlem Brno, Veveří 456/9, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2015 č. j. 25 Cdo 3504/2012-425 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012 č. j. 44 Co 240/2011-328, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, JUDr. Eva Rujbrová, advokátka [dále též jen "žalovaná 1)" případně "stěžovatelka"] navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena základní práva dle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí, vydaná v řízení o 816 626 Kč, s přísl. a o 200 000 Kč s přísl., zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně A) Agneta Kempe a B) Irena Hercíková se domáhaly náhrady škody vzniklé v důsledku jednání žalované 1) a žalované 2) CONTRACT REAL, s. r. o., se sídlem v Brně, která žalobkyním jako zprostředkovatel nabídla ke koupi nemovitost, ačkoliv dispozice s ní byla vyloučena z důvodu nařízení exekuce. Odpovědnost žalované 1) žalobkyně dovozovaly z porušení povinnosti advokáta při výkonu advokacie a z porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., neboť žalovaná 1) jako advokátka sepsala návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní, podle níž žalobkyně plnily, přestože byla informována o nařízené exekuci, a žalobkyně na tuto skutečnost nijak neupozornila. Ve věci bylo rozhodováno civilními soudy vícekrát.
Dne 25. 11. 2010 rozsudkem č. j. 32 C 128/2003-254 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu žalobkyň A) a B) proti žalovaným 1) a 2), a žalobkyně zavázal k náhradě nákladů řízení oběma žalovaným.
Dne 13. 6. 2012 rozsudkem č. j. 44 Co 240/2011-328 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyň mimo jiné rozsudek nalézacího soudu ze dne 25. 11. 2010 č. j. 32 C 128/2003-254 změnil tak, že obě žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni A) částku 816 626 Kč s přísl. do zaplacení, a žalobkyni B) částku 200 000 Kč s přísl. do zaplacení (výrok I), rozsudek nalézacího soudu ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně A) v rozsahu částky 56 357 Kč s přísl. potvrdil (výrok II), druhé žalované uložil povinnost zaplatit první žalované ve stanovené lhůtě k rukám advokátky náklady zmařeného jednání ve výši 15 504 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
Dne 15. 1. 2015 rozsudkem č. j. 25 Cdo 3504/2012-425 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 44 Co 240/2011-328 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupem obecných soudů byla porušena základní práva na spravedlivý proces, na vlastnictví a na podnikání.
Porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") stěžovatelka spatřovala především v nedostatečném odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Odvolací soud i dovolací soud prý dostatečně neuvedly, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že stěžovatelka kupující dostatečně neinformovala a na základě jakých důkazů dospěly k tomu, že stěžovatelka odpovídá za škodu v plné výši, tedy bez jakéhokoliv spoluzavinění kupujících. Obecné soudy se nevypořádaly s jejím tvrzením, že kupujícím nabídla možnost úschovy a nedoporučovala jim dohodnutý způsob prodeje a poučila je o možných následcích nařízeného exekučního řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu označila za překvapivé a dovolacímu soudu vytkla, že na pochybení odvolacího soudu navázal, ale opět neuvedl, na základě jakých důkazů měl posuzovaný skutkový stav za prokázaný. Odvolací ani dovolací soud se nevypořádaly s tvrzeními kupujících o jejich spoluzavinění, odvolací soud při dokazování svědeckými výpověďmi postupoval v příkrém rozporu s ustanovením §213 o. s. ř., což svědčí o jeho naprosté libovůli.
Podle stěžovatelky napadenými rozhodnutími bylo také protiústavně omezeno její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť došlo ke zmenšení jejího majetku v rozporu s právními předpisy. Došlo prý též k porušení práva na svobodné podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka shrnula, že porušení základních práv a svobod spatřuje především v
* porušení povinnosti soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí dle §157 o. s. ř.,
* porušení povinnosti odvolacího soudu znovu provést důkazy v případě, kdy má za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému závěru dle ustanovení §213 o. s. ř.,
* překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu bez toho, aby byla stěžovatelka poučena ve smyslu ustanovení §118 o. s. ř.,
* nezohlednění spoluzavinění kupujících i přesto, že jej samy ve svých vyjádřeních uváděly a tuto skutečnost lze tak považovat za nespornou,
* nezohlednění zásady neznalost práva neomlouvá a právo přeje bdělým při hodnocení jednání kupujících,
* absenci vypořádání se s tvrzenými příčinami způsobené škody a stanovení jejich podílu na způsobené škodě,
* extenzívní aplikaci prevenční povinnosti na činnost advokáta.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to především nedostatečným odůvodněním svých rozhodnutí a nevypořádáním se se všemi jejími argumenty; rozhodnutí odvolacího soudu dle stěžovatelky porušilo právo na spravedlivý proces svou překvapivostí. Dále stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a porušení základního práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
K tvrzení stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že součástí spravedlivého procesu je i požadavek, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být ovšem chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatelky odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu shora uvedené principy naplňují a naopak konstatuje, že tato rozhodnutí jsou přehledně v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládají. Odvolací soud se v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi zákonem stanovenými předpoklady odpovědnosti stěžovatelky a druhé žalované za způsobenou škodu.
Tvrzení o překvapivosti, resp. nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka uplatnila již v dovolání, a dovolací se s ním dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, stejně jako s námitkami stěžovatelky zpochybňujícími skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel.
Ústavní soud připouští, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jemuž odpovídá právo na pokojné užívání majetku zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jelikož však k tomuto zásahu došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu, nelze tento zásah označit za protiústavní, neboť jde o zásah ospravedlněný z hlediska dalších ustanovení citovaných článků Listiny a Úmluvy, tj. provedený ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", při respektování "spravedlivá rovnováhy" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce.
Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny, postrádající jakoukoliv ústavně relevantní argumentaci.
Ústavní soud v projednávaném případě opakuje, že soudy rozhodující ve věci stěžovatelky svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu, zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před nalézacím a odvolacím soudem měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na jehož základě obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyněmi uplatněný majetkový nárok byl důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Závěry, k nimž ve stěžovatelčině věci dospěl odvolací a dovolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohla být stěžovatelka spokojena, neboť je zjevné, že nezávislé soudní řešení občanskoprávních sporů téměř vždy vyústí do situace, v níž pouze jedna ze soudících se stran je stranou vítěznou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu