ECLI:CZ:US:2015:3.US.1061.15.1
sp. zn. III. ÚS 1061/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti ŠINDELÁŘ SPEDITION s. r. o. se sídlem Sedlec 49, 373 47 Sedlec, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem společnosti Hájek & Úlehla se sídlem Krajinská 224/37, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2015 č. j. 19 Co 2157/2014-443, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že "žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně", za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2015, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a tvrdí, že v části měnícího výroku odvolacího soudu, jímž stěžovatelce jako žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud opřel o ustanovení §150 o. s. ř. S důvody aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v předmětné věci stěžovatelka nesouhlasí, neboť odvolací soud prý nevzal v úvahu, že žalobce v žalobě po stěžovatelce požadoval nepřiměřeně vysokou částku, přičemž žalobu podal již v roce 2009, tedy dva roky předtím, než byl uznán invalidním. Stěžovatelka zdůrazňuje, že žalobce nehradí své závazky, takže jsou proti němu vedena exekuční řízení. Tuto skutečnost stěžovatelka nemohla odvolacímu soudu doložit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu prý bylo v otázce změny názoru ohledně náhrady nákladů řízení nepředvídatelné. Sporná je prý i nemajetnost žalobce, který pobírá starobní a invalidní důchod. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že ve věci aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., aniž by k této otázce prováděl podrobnější dokazování, což v konečném důsledku prý vedlo ke zvýhodnění žalobce.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu jí napadeného soudního rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 12 C 33/2009 pracovněprávní spor, v němž se žalobce Leonard Grunský (dále jen "žalobce") domáhal po svém bývalém zaměstnavateli - obchodní společnosti ŠINDELÁŘ SPEDITION, s. r. o. IČ 26024641, se sídlem Sedlec 49, (dále jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka"), zaplacení částky 119.881,50 Kč z titulu neproplacené mzdy za práci přesčas a náhrady za neproplacenou dovolenou. Nalézací soud žalobě vyhověl toliko v částce 36. 558,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl nalézací soud ve výroku III. rozsudku tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 43.226,- Kč.
O odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku, které podali žalobce i žalovaná, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 8. 1. 2015 č. j. 19 Co 2157/2014-443. Náhradově nákladový III. výrok nalézacího soudu změnil odvolací soud tak, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Právě proti tomuto výroku odvolacího soudu je zaměřena nynější ústavní stížnost.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalobce jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Důvody pro postup podle §150 o. s. ř. spatřoval odvolací soud v nepříznivém zdravotním stavu žalobce, který byl od 11. 8. 2011 uznán invalidním, a to invaliditou třetího stupně, pracovní schopnost žalobce klesla o 70 % a je schopen výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Odvolací soud přihlédl k tíživé majetkové situaci žalobce, která byla důvodem pro úplné osvobození od placení soudních poplatků.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky i obsahu napadeného rozsudku dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost pouze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že odvolací soud neprovedl dokazování ohledně podmínek aplikace §150 o. s. ř. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, v němž se na str. 5 rozsudku výslovně uvádí, že soud (nepříznivý) zdravotní stav žalobce řádně prověřil, přičemž je nepochybné, že tento stav trval již v průběhu řízení a v době rozhodování soudu prvního stupně.
Tíživou majetkovou situaci žadatele je povinen prověřit již soud prvního stupně v případě, že účastník řízení požádá o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Jestliže soud žalobce zcela zprostil povinnosti platit soudní poplatek, nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu, jímž stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (i soudem odvolacím), pro ni nijak překvapivé. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že jeho přesvědčení o vhodnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nebylo podloženo výhradně důvody, či dokonce novými skutečnostmi uvedenými v odvolání žalobce, ale vycházelo z výsledků soudem provedeného dokazování a z obsahu spisu.
Další námitka stěžovatelky, podle níž nebyly dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., resp. že okolnosti, jež pro jeho aplikaci odvolací soud použil, nebyly dostatečně významné, sama o sobě ústavněprávní rozměr nemá. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně jasně a srozumitelně objasnil, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud proto neshledal závěr krajského soudu ohledně skutečností, ve kterých spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce, za ústavně nekonformními. Důvody hodné zvláštního zřetele jsou relativně neurčitým pojmem, přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), které musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení i k dalším relevantním skutečnostem, které individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Řádně odůvodněný právní závěr odvolacího soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, proto není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat.
Ústavní soud uzavírá, že posuzuje ústavní stížnosti, týkající se aplikace ust. §150 o. s. ř., individuálně a zvažuje ten který konkrétní případ nejen z hlediska kritérií uváděných stěžovatelkou, ale i z hlediska intenzity případného vybočení z mezí ústavnosti. Ústavní soud posuzuje řízení jako celek, přičemž právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu