ECLI:CZ:US:2015:3.US.1246.14.1
sp. zn. III. ÚS 1246/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Plíhalové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014 č. j. 28 Cdo 3457/2013-321 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013 č. j. 21 Co 59/2010-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2009 č. j. 14 C 112/98-179 rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka proti žalované Janě Mikulíkové (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) domáhala zaplacení peněžní sumy 155 065 Kč s příslušenstvím tak, že jí zčásti vyhověl a zčásti zamítl.
Krajský soud v Brně (poté, co jeho v pořadí první rozsudek Nejvyšší soud ve vymezeném rozsahu zrušil) tento rozsudek v odvoláními napadených výrocích I. a III. jako věcně správný potvrdil.
Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že obecné soudy nesprávně vyřešily právní otázky, zda nárok na příslušenství ve formě úroků z prodlení v řízení řádně uplatnila, a co vše představuje předmět daného řízení. Soud prvního stupně postupoval nesprávně, pojal-li usnesení vynesené na jednání dne 22. 10. 2007 nejen coby změnu žaloby v podobě jejího rozšíření, ale současně i jako zpětvzetí v části požadovaných úroků z prodlení; jimi se pak obecné soudy nezabývaly, přestože se jich domáhala, a to i v řízení před odvolacím soudem, přičemž žalobu vzala zpět pouze co do úroku z prodlení za dobu od 4. 7. 1996 do 31. 3. 1998. Stěžovatelka dále dovozuje, že obecné soudy nesplnily svoji poučovací povinnost, a porušily tím ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není (a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných nedostatků v nakládání s jejími procesními úkony a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.
Což je významné potud, že ústavní stížnost je obsahově polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, přičemž obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu identifikovalo s kontextem ústavněprávním.
Především na podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze v úplnosti odkázat, neboť zejména s jejími procesními výhradami (co mínila tím či oním procesním úkonem a jak měla být či nikoli poučena) se vypořádal ústavně konformně, a podústavně i zjevně správně.
Těžiště finálního stadia daného řízení spočívalo v posouzení důvodnosti té části stěžovatelkou uplatněného nároku, jejž představila jakožto nárok na vydání užitků z bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §458 odst. 2 obč. zák. (jež mělo vzniknout žalované tím, že - zjednodušeně řečeno - uhradila za ní její závazky), a které ztotožnila s úroky z prodlení (původně ve výši 21% ročně, resp. poté ve výši "zákonného" úroku), přičemž právě v tom, že se jí v řízení tohoto nároku nedostalo, spočívá principiální důvod procesní i hmotněprávní oponentury stěžovatelky vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů.
Aniž by Ústavní soud mínil vstoupit do prostoru konkrétního řízení, resp. hodnocení stěžovatelkou učiněných procesních návrhů (evidentně ne vždy zcela konzistentních) a odpovídajících reakcí soudů, pokládá za přiléhavé dát najevo pochopení pro úsudek obecných soudů, že stěžovatelka svůj nárok na "užitky" nevymezila skutkově tak, aby o důvodnosti jejich vydání žalovanou mohlo být rozumně uvažováno. Předjímané "úroky s prodlení" totiž objektivně - z jejich povahy - nebyly způsobilé představovat "užitek", který by mohl na straně žalované vyvstat; pokud stěžovatelka plnila za žalovanou, jež byla v prodlení, i tomu odpovídající úroky, staly se nutně složkou nároku z - vlastního - bezdůvodného obohacení, který jí byl uznán. "Užitkem" žalované z toho, že za ni bylo plněno, resp. že neplnila sama, mohly být nanejvýš event. "úroky" z peněžních částek, jež nemusela použít ke splnění svých závazků, a jež by se staly jejich "výnosem", připsaným žalované.
Takto však stěžovatelka nežalovala (požadovala něco jiného, totiž "úroky z prodlení", jež "užitky" být nemohly), a za této situace se obecné soudy nemohly dopustit ani pochybení ve vztahu k zákonným poučovacím povinnostem, jež se podávají z ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. (k témuž závěru, z jiných hledisek, dospěl i dovolací soud).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu