ECLI:CZ:US:2015:3.US.1263.15.1
sp. zn. III. ÚS 1263/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Halvy, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2015 č. j. 9 Afs 70/2014-204 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2013 č. j. 29 Af 111/2011-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím správních soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podává, že stěžovateli byla celním úřadem uložena povinnost odvést z dovezeného zboží (automobilového benzínu 95 Euro super a motorové nafty) dovozní clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Uvedené zboží bylo dovezeno v období od 26. 7. 2003 do 3. 2. 2004. Odvolání stěžovatele do platebních výměrů o uložení daňové povinnosti (celkem 397 výměrů) byla odvolacím orgánem zamítnuta.
3. Žalobu proti tomuto rozhodnutí odvolacího orgánu Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím zamítl, když dospěl k závěru, že k prekluzi práva vyměřit clo (což bylo předmětem sporu) nedošlo. Následně podanou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti k tvrzenému porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny (omezení státní moci) uvádí, že pokud bylo posledním úkonem celního úřadu provedení listinných důkazů - trestních rozsudků, o jejichž existenci stěžovatel ale i celní orgán (jakožto poškozená osoba v trestním řízení) dobře věděl, a bylo tedy nadbytečné provádět dokazování, nejednalo se o úkony směřující k vyměření částky cla a daní nebo k jeho dodatečnému vyměření. Podle stěžovatele tak tyto úkony nemohly být těmi, které způsobí přetržení prekluzivní lhůty. Nadto stěžovatel uvádí, že v době provádění prvního úkonu, tj. dne 23. 1. 2007, byl ve vazební věznici, a tak byl nucen se jej zúčastnit, neboť byl vykonán v době jeho omezení na svobodě. Druhý úkon se uskutečnil dva dny poté, co byl stěžovatel k tomuto úkonu vyzván a neměl tak možnost na něj řádně reagovat a případně se jej zúčastnit.
5. K tvrzenému porušení práva dle čl. 36, čl. 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje za "svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť nemá racionální základnu a není logicky a srozumitelně odůvodněn". Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel konkrétně spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud do odůvodnění napadeného rozhodnutí bez dalšího převzal rozhodnutí jiného senátu téhož soudu, nezabýval se meritem věci a pouze odkázal na neexistenci možnosti pro postup stanovený ve smyslu ustanovení §17 soudního řádu správního (předložení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu). Nejvyšší správní soud vycházel z rozsudku ze dne 22. 2. 2013 č. j. 2 Afs 54/2012-236 a ze dne 28. 2. 2014 č. j. 2 Afs 89/2012-62, kde se otázkám prekluze práva vyměřit clo, jakož i posouzením jednotlivých úkonů směřujících k vyměření cla podrobně věnoval. Dle názoru stěžovatele postupoval Nejvyšší správní soud v rozporu s čl. 82 odst. 1 a taktéž s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel k tomu odkazuje na skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 8 podal v dané věci návrh na zrušení ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu pro rozpor s čl. 82 odst. 1 Ústavy (viz Pl. ÚS 15/14).
6. K tvrzenému porušení práva dle čl. 11 odst. 1, čl. 10 odst. 3 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 8 odst. 1 Úmluvy (právo vlastnit majetek, právo dědit, právo na rodinný život) stěžovatel uvádí, že částka, která je po něm požadována platebními výměry, je likvidační nejen pro něj, ale též pro jeho manželku a potomky, neboť přímo zasahuje do jejich dědických práv. Stěžovatel má za to, že v daném případě orgány státní moci neochránily jeho základní právo na rodinný život.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžovatelovy námitky jednak směřují proti údajně nesprávnému právnímu posouzení právních úkonů, které způsobily přetržení prekluzivní lhůty pro vyměření cla, jednak proti procesnímu pochybení správních orgánů při provádění těchto úkonů.
11. Nejvyšší správní soud se prekluzi práva vyměřit clo v napadeném rozhodnutí podrobně a srozumitelně věnoval a Ústavní soud nevidí důvod, proč uvedené závěry neaprobovat. Na odůvodnění této části napadeného rozhodnutí (body 18 - 34), která vypořádává i stěžovatelovy námitky v ústavní stížnosti, proto postačí jen odkázat. Námitku "nucené účasti" na ústním jednání ve vazební věznici i námitku nemožnosti účastnit se na provádění listinných důkazů stěžovatel zjevně uplatnil až v ústavní stížnosti, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti by se tak jednalo o námitky nepřípustné. K tomu lze alespoň podotknout, že v možnosti (byť vazebně stíhaného) stěžovatele vyjádřit se ke skutečnostem souvisejícím se vznikem celního dluhu nelze spatřovat žádný zásah do jeho práv, k námitce v opačném pohledu (nemožnost účasti) pak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl řádně zpraven o provádění listinných důkazů a poučen o svých právech, čehož však nevyužil (bod 27).
12. Stěžovatel dále považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces údajnou svévoli napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, spočívající v tom, že do odůvodnění bez dalšího převzal rozhodnutí jiného senátu téhož soudu. K tomu lze uvést, že není svévolí, pokud Nejvyšší správní soud vyjde z právních závěrů, k nimž dospěl jiný senát uvedeného soudu v jiné věci, pokud je zřejmé, jakým způsobem tyto závěry aplikoval na posuzovanou věc, což se v daném případě stalo (viz zejména bod 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rozhodující senát se evidentně se závěry přijatými v obdobném případě jiným senátem ztotožnil a neshledal důvod k předložení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu. V tomto postupu nelze spatřovat svévoli či exces, pokud nadto ani sám stěžovatel nekonkretizoval důvody zaujmout právní názor odlišný od již "vyjudikovaného". Naopak je to v souladu s požadavky na stabilitu a předvídatelnost soudního rozhodování, jako součást pojmu právního státu. Pokud stěžovatel odkazuje na návrh Obvodní soudu pro Prahu 8 na zrušení ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu (vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu porušuje nezávislost soudce při výkonu funkce), vedený před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 15/14, jedná se o argument, který se s postupem ve věci stěžovatele zcela míjí.
13. Stěžovatel konečně namítá porušení svých základních práv (práva vlastnit majetek, práva na rodinný život), resp. práv svých rodinných příslušníků (právo dědit), a to v důsledku údajně likvidační částky, jež mu byla vyměřena. Tyto námitky byly poprvé uplatněny až v ústavní stížnosti, nadto nastíněny jen v obecné rovině. Ústavní soud k nim proto jen stručně poznamenává, že doměření dlužného cla (daně) jako takové není trestem, povinnost zaplatit clo (daň) ve stanovených případech je zákonnou povinností, kterou stěžovatel nijak nezpochybnil. Nesplnění této povinnosti vede ke vzniku odpovědnosti povinného za takové (ne)konání. Důsledky vyplývající z této odpovědnosti povinného mohou jistě obecně mít dopady i do jeho nejbližšího okolí (rodiny), což je však skutečnost, která v řízení o doměření cla (daně), jehož účastníkem byl pouze stěžovatel, relevanci nemá.
14. Ústavní soud shrnuje, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byly potvrzeny závěry napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, vyhovuje požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění, řádně uplatněné námitky stěžovatele byly dostatečným způsobem vypořádány. Prostor pro meritorní přezkum napadených rozhodnutí neotvírají ani námitky týkající se tvrzeného zásahu do hmotných práv stěžovatele a jeho rodiny.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu