ECLI:CZ:US:2015:3.US.127.15.1
sp. zn. III. ÚS 127/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Černého, zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem V Sedlci 15, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 64 Co 263/2014-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 7. 1. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2015, domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá též, že došlo k porušení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.).
2. Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel (jakožto žalobce v řízení u soudu prvního stupně) měl v roce 2005 dopravní nehodu, k níž došlo tak, že vozidlo stěžovatele se srazilo s vozidlem druhé žalované, která ve snaze vyhnout se do vozovky vběhnuvšímu psu prvního žalovaného, najela do protisměru, v důsledku čehož došlo k poškození automobilu stěžovatele. Celkové řízení o žalobě na náhradu škody v této věci trvalo 6 let a 8 měsíců. Stěžovatel proto podal dne 4. 1. 2013 žalobu o zadostiučinění na vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. s odůvodněním, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 117/2006 (řízení o žalobě na náhradu škody) došlo k neoprávněným průtahům; vzniklou újmu vyčíslil na 82 500 Kč. Poté došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k částečnému vyhovění žádosti stěžovatele, který uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění, přičemž mu byla vyplacena částka 54 000 Kč. Následně stěžovatel žalobu omezil na částku 28 500 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 31. 3. 2014 č. j. 10 C 7/2013-42 dospěl k závěru, že rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 117/2006 nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, resp. že stěžovateli náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a to na zadostiučinění v penězích. Vzhledem k tomu, že soud by stěžovateli s ohledem na provedené hodnocení jednotlivých aspektů věci přiznal na náhradu nemajetkové újmy částku 51 000 Kč, přičemž ze strany žalované (Ministerstvo spravedlnosti) mu bylo poskytnuto vyšší plnění, žaloba byla zamítnuta. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se již jednou úspěšně obrátil na Ústavní soud ve své věci, který nálezem ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1648/09 zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 54 Co 42/2009. V následném řízení před obecnými soudy nakonec bylo rozhodnuto tak, že prvému žalovanému se náhrada nákladů předchozích řízení nepřiznává. Stěžovatele pak "potrestal" tím, že mu nepřiznal náklady odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí však již stěžovatel nebrojil. Stěžovatel dodává, že řízení o jím vznesené žalobě proti původnímu žalovanému o vrácení nesprávně přiznaných nákladů řízení (částka 23 230 Kč s příslušenstvím) stále probíhá (řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 32/2012).
5. Ve vztahu ke svému nároku na přiměřené zadostiučinění, resp. jeho přiznanému rozsahu, s nímž nesouhlasí, stěžovatel uvádí, že se svého práva domáhá již desátým rokem a "stále je část jeho peněz v nedohlednu". Má za to, že pro sebe nepožadoval žádné výjimečné posouzení a vyšel z nejspodnější hranice náhrad, jak je přiznává soudní praxe - tedy z 15 000 Kč za rok průtahů, což činilo 82 500 Kč. Protože mezitím žalované Ministerstvo spravedlnosti zaplatilo 54 000 Kč, zůstala předmětem dalšího řízení částka 28 500 Kč.
6. Stěžovatel nemůže akceptovat, že mu soudy strhly 40 % náhrady z důvodu, že se na délce řízení "sám významně podílel", a také proto, že jeho věc byla opakovaně projednávána na dvou stupních soudní soustavy, a jednou rozhodoval Ústavní soud. To ale bylo dle stěžovatele jen proto, že soudy rozhodovaly nesprávně a právo stěžovatele musel zjednat právě až Ústavní soud. V žádném případě nemůže tedy tato okolnost jít k jeho tíži, ale výhradně na vrub státu, jehož soudy nedokázaly již v první instanci jeho věc spravedlivě rozhodnout. Ani tvrzené "smírné zdržení" nemůže jít k tíži stěžovatele. Pokud stěžovatel přes podanou žalobu dál jednal s pojišťovnou, měl mu v tom naopak soud pomoci, neboť smírné vyřešení věci jednak zákon preferuje (§100 o. s. ř.), jednak je tím nesprávnějším vyřízením problému.
7. Stěžovatel uvádí, že soud nedbal ustanovení §150 občanského soudního řádu, jehož podmínky byly ovšem splněny, a zcela formalisticky aplikoval §146 odst. 2 větu první občanského soudního řádu, když ignoroval větu druhou, neboť pro chování jiného účastníka řízení byl důvodný návrh vzat zpět. Takové formalistické pojetí navíc zcela odporovalo soudní praxi [viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 (N 58/48 SbNU 857)]. Stěžovatel k tomu ještě poukazuje na nález ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75), v němž Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledkem sporu, ale má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.
8. Stěžovatel tvrdí, že se žádným způsobem nepodílel na průtazích, naopak ve všech řízeních, která musel podstoupit a která stále ještě nejsou u konce, podával návrhy na určení procesní lhůty, stěžoval si předsedovi Městského soudu v Praze - a vesměs zcela marně. Má za to, že jím požadovaná náhrada újmy není v kontextu jeho věci nepřiměřená, ale naopak je pro něj potřebná, mj. z důvodu nutnosti zaplatit výdaje spojené s předmětnými zbytečnými spory.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, byť v tomto případě byl spisový materiál vyžádán.
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že v daném případě není dán důvod k jeho zásahu.
12. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s přiznanou výší zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., kterou stěžovatel utrpěl v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením před soudy o náhradu škody. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho postavení přísluší "toliko" posoudit, zda obecný soud první instance, jehož rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, vycházel z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)]. Ústavní soud má za to, že závěry soudu odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy, a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování výše přiměřeného zadostiučinění (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010).
13. K jednotlivým námitkám stěžovatele, jimiž vyjadřuje svůj nesouhlas s důvody, které vedly nalézací soud (Obvodní soud pro Prahu 2) ke snížení původně požadované částky, lze uvést, že ke snížení 40 % náhrady bylo přistoupeno nejen z důvodů na straně stěžovatele (10 % za prodlení způsobené tím, že stěžovatel neinformoval soud o výsledku mimosoudního jednání s vedlejším účastníkem - Českou pojišťovnou), ale též z objektivních důvodů (20 %), když rozhodování věci v několika instancích vyžaduje určitý čas potřebný pro předložení věci přezkumnému soudu, pro samotné přezkumné řízení a promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení. Objektivním kritériem byl též význam řízení pro stěžovatele, který byl ze strany soudu vyhodnocen zpočátku jako běžný a posléze (poté, kdy se řízení vedlo již jen o nákladech řízení, které měl stěžovatel zaplatit jednomu ze žalovaných) jako snížený. Své úvahy stran aplikace jednotlivých relevantních kritérií soud prvního stupně řádně a logicky zdůvodnil. Samotný nesouhlas stěžovatele s těmito závěry nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
14. Jakkoli lze chápat stěžovatelovo rozhořčení nad tím, že jeho věc dosud není zcela skončena, když je nucen vést další soudní řízení o navrácení nesprávně přiznaných nákladů žalovanému, v napadeném rozhodnutí obecné soudy k žalobnímu návrhu stěžovatele posuzovaly vznik nároku na přiměřené zadostiučinění pouze ve vztahu k řízení o náhradě škody vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 C 117/2006. Námitky, jež se týkají jiného řízení, tak pro vydání napadeného rozhodnutí, stejně jako pro rozhodnutí Ústavního soudu o této ústavní stížnosti, nejsou relevantní.
15. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní stížnost proto na základě ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu