ECLI:CZ:US:2015:3.US.1285.15.1
sp. zn. III. ÚS 1285/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti E. B., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 3 Tdo 158/2015-33, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2014 č. j. 6 To 223/2014-290 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2014 č. j. 2 T 183/2013-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovatel Okresním soudem v Ostravě uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let. Zároveň mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Uvedeného přečinu se měl stěžovatel podle soudu dopustit tím, že dne 19. 1. 2013 ve večerních hodinách po předchozím požití alkoholických nápojů řídil motorové vozidlo, se kterým následně havaroval, přičemž došlo ke zranění spolujezdce a k poškození sloupu veřejného osvětlení. S ohledem na výsledky dechových zkoušek, výslechy svědků a znalecký posudek z oboru toxikologie měl soud za prokázané, že stěžovatel měl v sobě takové množství alkoholu, které vylučovalo bezpečné řízení vozidla.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě zamítl, dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní namítá, že před vykonáním dechové zkoušky nebyl poučen o právu tuto zkoušku odmítnout. Toto právo podle stěžovatele vyplývá z práva nepřispívat k vlastnímu obvinění dovozovaného z čl. 37 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatele navíc samotné výsledky dechové zkoušky nejsou směrodatné, neboť k prokázání konzumace alkoholu je údajně nutný krevní test, k němuž ovšem nedošlo.
Stěžovatel se dále kriticky vyjadřuje ke znaleckému posudku. Tomu vyčítá, že byť sám znalec konstatuje nemožnost provedení zpětného propočtu množství alkoholu v době nehody, následně takový propočet činí. Znalec navíc pominul chybu měřící metody a nedostatečně odůvodnil své odpovědi k jednotlivým otázkám soudu. To platí zvláště u otázky, zda na nadýchanou hladinu alkoholu mohla mít vliv skutečnost, že je stěžovatel diabetikem. Stěžovatel také dovozuje, že pokud při první dechové zkoušce naměřil oproti druhé zkoušce, která následovala po zhruba šesti minutách, menší množství alkoholu, naměřil by v době nehody, ke které došlo zhruba dvě hodiny před dechovými zkouškami, alkoholu ještě méně.
Stěžovatelova nemoc pak podle něj mohla být významná i při hodnocení jeho chování po nehodě. V den nehody totiž několikrát opomenul aplikaci inzulínu a svědci mohli zaměnit projevy nadměrného množství cukru s projevy opilosti. Řada svědků navíc uvedla, že stěžovatel nepůsobil dojmem, že by před jízdou požil větší množství alkoholu. Jak sám uvádí, ve skutečnosti měl jen 6 dcl svařeného vína. Svědecké výpovědi nadto mohou dokazovat jen požití alkoholu, nikoli ale nezpůsobilost stěžovatele řídit motorové vozidlo.
Stěžovatel poukazuje i na to, že se odvolací soud nevypořádal se sdělením stěžovatelovy lékařky, v němž uvedla, že je stěžovatel diabetik a že stavy hyperglykemie nejsou bez provedení patřičných testů rozeznatelné.
Konečně, stěžovatel vyčítá Nejvyššímu soudu, že neposkytl ochranu stěžovatelových práv, která byla výše popsaným způsobem porušena.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud předně odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého je řidič dle §5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích povinen podrobit se na výzvu policisty dechové zkoušce na alkohol. Není tedy pravda, že měl stěžovatel být poučen o právu dechovou zkoušku odmítnout.
Toto právo nevyplývá ani z práva nepřispívat k vlastnímu obvinění, a to už z toho důvodu, že zásada nemo tenetur se ipsum accusare se týká zejména aktivní činnosti, za kterou se však nepovažuje vykonání normálních fyziologických funkcí, tedy například odběr dechu nebo moči (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010; srov. i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Saunders proti Spojenému království ze dne 17. 12. 1996 č. 19187/91, bod 69). V případě dechové zkoušky se navíc jedná o neinvazivní, bezpečnou a zcela bezbolestnou metodu představující naprosto minimální zásah do tělesné integrity stěžovatele.
Ústavní soud dále konstatuje, že není porušením ústavně zaručených práv stěžovatele, pakliže byl uznán vinným ze spáchání přečinu podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, aniž by byly provedeny krevní testy na přítomnost alkoholu v krvi. K závěru o naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu soudy dospěly na základě opakovaných dechových zkoušek, výpovědí svědků, znaleckého posudku a s přihlédnutím k okolnostem, za jakých došlo k automobilové nehodě. Nalézací soud si tedy k prokázání skutkového stavu opatřil dostatečné množství důkazů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší tyto důkazy přehodnocovat, přičemž podstatné z ústavněprávního hlediska je, že hodnocení provedených důkazů v dané věci nejeví známky excesu. Naopak, veškeré důkazy samostatně a ve svém souhrnu stěžovatelovu vinu bezpochyby prokazují.
Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelovy argumenty, jimiž zpochybňuje relevanci výpovědí s tím, že projevy vlivu alkoholu mohly být zaměněny za projevy jeho nemoci, že opilost stěžovatele dosvědčovaly jen některé výpovědi, resp. že tyto výpovědi by mohly prokazovat pouze užití alkoholu, nikoli však stav stěžovatele vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo. Lze znovu zopakovat, že provádění a hodnocení důkazů je primárně na obecných soudech. V daném případě soudy dospěly k závěru, že zejména zdravotní personál byl schopný příznaky požití alkoholu od příznaku choroby rozeznat. Přesvědčivě také vysvětlily, čím jsou způsobeny určité rozdíly mezi jednotlivými výpověďmi a proč tyto rozdíly náležité zjištění skutkového stavu nezpochybňují.
Pokud jde o to, zda ze svědeckých výpovědí vyplývá stav vylučující způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 trestního zákoníku, Ústavní soud dále poznamenává, že se stěžovatel snaží zpochybnit samostatně jednotlivé důkazy, přičemž ale pomíjí, že tyto důkazy je nutno hodnotit také v jejich souhrnu. Ze spisu plyne, že dechová zkouška u stěžovatele opakovaně odhalila značné množství alkoholu (nad hranicí jedné promile), čemuž odpovídají i svědecké výpovědi; podpůrně pak lze uvést, jak již učinil nalézací soud, že stavu vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo odpovídá i samotný způsob stěžovatelovy jízdy, kdy k nehodě došlo bez zjevných příčin plynoucích z dopravní situace. Ve svém souhrnu veškeré tyto skutečnosti prokazují, že se stěžovatel trestného činu, za který byl odsouzen, skutečně dopustil.
Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud nespatřuje ani v tom, že se odvolací soud údajně nevypořádal s dopisy stěžovatelovy lékařky. Z nich vyplývá, že z pouhého pohledu nelze poznat stav hyperglykémie, resp. že se v krvi i moči tvoří při hyperglykémii aceton. K tomu lze uvést, že soud po žádném ze svědků nežádal, aby rozeznal stav hyperglykémie, svědci se vyjadřovali k tomu, zda stěžovatel jevil známky požití alkoholu. Pokud pak jde o aceton, k této otázce se konkrétně vyjádřil znalec, jenž uvedl, že přístroje použité při dechové zkoušce na přítomnost acetonu nereagují. Jinými slovy, vyjádření stěžovatelovy lékařky byla pro posouzení věci zcela irelevantní.
Ústavní soud nemůže dát stěžovatelovi zapravdu, ani pokud se týče námitek stran znaleckého posudku. Pokud jde o zpětný propočet, podstatné pro věc je, že ze znaleckého posudku neplyne, že by hodnota alkoholu měla být v době nehody nižší než v době měření (a stěžovatel ani neuvádí, proč by tomu tak mělo být, tedy např. že alkohol požíval až po nehodě), přičemž přesný výpočet pak není významný, jelikož i hranice naměřená cca dvě hodiny po nehodě dosahovala výše (i při zohlednění jednotlivých odchylek), která je považována znalcem i judikaturou (viz blíže odůvodnění nalézacího soudu) za vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo. Tomu, jak už bylo řečeno, odpovídají i další důkazy.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odpovědi znalci na položené otázky považuje za dostatečné, a to včetně odpovědi na třetí otázku (vliv cukrovky na měřicí přístroje), která je odůvodněna sice stručně, avšak jednoznačně a srozumitelně.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu