ECLI:CZ:US:2015:3.US.1302.15.1
sp. zn. III. ÚS 1302/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Ivou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015 č. j. 58 Co 477/2014-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 28. 4. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2015, stěžovatelka napadla shora označené soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 9. 2014 č. j. 50 P 182/2014-98 byl zamítnut návrh stěžovatelky jako matky nezletilého R1. P.1/ na změnu výchovy (výrok I) a současně bylo rozhodnuto, že se výživné na nezl. R1, stanovené rozhodnutím obvodního soudu ze dne 7. 10. 2011 č. j. 50 Nc 194/2011-20, jeho otci P. P. od 1. 1. 2014 zvyšuje na částku 7 000 Kč a stěžovatelce že se snižuje na částku 2 000 Kč (výrok II), že dluh na výživném za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 8. 2014 otci nevznikl (výrok III), že se nezletilý R. P. svěřuje do stěžovatelčiny výchovy (výrok IV), že počínaje dnem 19. 7. 2013 je otec povinen platit na výživu nezl. R1. P./2 5 000 Kč měsíčně (výrok V), že dluh na výživném od 19. 7. 2013 do 31. 8. 2014 otci nevznikl (výrok VI), a také jím byl otci upraven styk s nezl. R2 (výrok VII a VIII) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IX).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích I, II a V potvrdil a ve výrocích III a VI jej změnil tak, že nedoplatek na výživném pro nezl. R1 za období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, resp. pro nezl. R2 za období od 19. 7. 2013 do 31. 12. 2014 nevznikl (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve podrobně popsala průběh daného soudního řízení, jakož i obsah odůvodnění výše uvedených rozhodnutí, a také vyjádřila názor, že obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a že jejich hodnocení je po právní stránce chybné, resp. v rozporu se skutkovým stavem a provedenými důkazy. Jde-li o výši výživného, stěžovatelka vytýká obvodnímu soudu, že uvěřil tvrzení otce jak ohledně ukončení jeho pracovního poměru, tak ohledně realizace jeho podnikatelského záměru a výše příjmů, ačkoliv tomu odporovaly předložené důkazy i logika věci. Odvolací soud se pak nevypořádal s námitkou, že pokud se sečtou otcovy výdaje, pak tyto neodpovídají jeho příjmům, přičemž sám uvedl, že jeho současná přítelkyně na společné soužití v zásadě ničím nepřispívá. Soud současně nezohlednil rovněž další výdaje - otec totiž uhradil nezl. R1 zájezd do Alp, dovolenou v Chorvatsku atd., a nevzal ani v úvahu otcovy bytové poměry, tedy že vlastní nemovitosti v řádech milionů korun, že neprokázal údajnou dvoumilionovou půjčku od své matky, kterou je zatížen jeho rodinný dům, že v minulosti vlastnil byt, který prodal za 2,3 mil. Kč. Stěžovatelka dle svých slov sice vlastní byt v osobním vlastnictví, ovšem v rámci vypořádání společného jmění manželů si od svého otce musela půjčit 1 mil. Kč na zaplacení ceny bytu, a to se splatností do 31. 12. 2025, dále od něj zakoupila vozidlo značky Renault za cenu 120 tis. Kč, přičemž kupní cenu začala splácet částkou 2 500 Kč měsíčně. Městský soud však k tomu nezaujal žádné stanovisko.
5. Obecným soudům stěžovatelka také vytkla, že nezkoumaly naplnění podmínek ustanovení §916 občanského zákoníku s tím, že ohledně otcova příjmu se mělo vycházet z tzv. fikce, neboť otec neprokázal řádně své příjmy předložením všech listin a podkladů pro zhodnocení svých majetkových poměrů a neumožnil zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu. Opakovaně prý stěžovatelka poukázala na doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti s tím, že za adekvátní výživné pro nezl. R1 považuje částku 11 000 Kč a nezl. R2 9 000 Kč měsíčně. V této souvislosti zmínila právní závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu (pozn.: správně však "usnesení") ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 3624/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nálezu ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4239/12 (N 104/69 SbNU 709), ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 671/09 (N 131/57 SbNU 603) a ze dne 1. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/07 (N 27/48 SbNU 377).
6. Stran otázky péče o nezl. R1 stěžovatelka zmínila, že ze zprávy z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 5 ze dne 12. 6. 2014 vyplývá, že školní výkyvy ovlivňuje zejména pomalé psychomotorické tempo, výkyvy v koncentraci pozornosti a snadnější unavitelnost úkolovou situací, že byly zjištěny dysgrafické obtíže a na co je třeba se zaměřit v rámci speciální pedagogické nápravy. Zpráva kolizního opatrovníka ze dne 9. 7. 2014 nemá dle stěžovatelky žádnou vypovídací (důkazní) hodnotu, neboť nezletilý byl dotazován na něco, co ve svém návrhu nepožadovala, a to stejné platí i pokud jde o zprávu školy, neboť z ní plyne, že nezletilý před třídní učitelkou o střídavé péči nemluví. Bylo-li k soudu předloženo potvrzení ošetřující lékařky, z něho plyne, že o nezletilého pečuje ona a že lékařka otce prakticky nezná, roky jej neviděla, otec ji nekontaktuje ani při nemoci chlapců. Stěžovatelka měla dále k důkazu předložit fotokopie ze žákovské knížky za rok 2013/2014, ze kterých vyplývá, že k práci nezletilého jsou připomínky, také již u obvodního soudu prý uvedla, že z pohovoru s pedagogem
v pedagogicko-psychologické poradně vyplynulo, že by práce měla být systematická, přičemž stěžovatelka má za to, že by měla probíhat v jednom prostředí. Není tedy dle stěžovatelky pravda, že uvedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno tvrzení otce, že střídavá péče nezletilému prospívá, že nemá žádné výrazné problémy ve škole, že nejsou negativní poznatky ve spolupráci školy a rodičů, případně různé přípravy nezletilého v době, kdy je v péči toho kterého rodiče, jak uzavřely obecné soudy. Provedené důkazy si navzájem odporovaly, obecné soudy se s tím však nijak nevypořádaly.
7. K tomu stěžovatelka doplnila, že v souvislosti s odvolacím řízením provedl dne 14. 1. 2015 kolizní opatrovník s nezl. R1 pohovor, načež navrhl, aby byl upraven rozsah styku nezletilého s otcem, jak ona uvedla. Předložila i zprávu Mgr. Zdeňky Vařenkové, ze které vyplývá nevhodnost střídavé péče, městský soud však tento důkaz neprovedl s tím, že nesplňuje náležitosti znaleckého posudku, neboť není opatřena znaleckou doložkou a byla vypracována bez slyšení otce. Ona však nikdy netvrdila, že se jedná o znalecký posudek, pouze za situace, kdy obvodní soud nenechal vypracovat znalecký posudek, nezbylo jí než se obrátit na soudní znalkyni, přičemž nebylo možné nutit otce, aby se zúčastnil vyšetření. Tato zpráva však mohla být provedena jako listinný důkaz, kdy její závěr je pro otázku (ne)vhodnosti střídavé péče zásadní. Městský soud měl tuto zprávu provést jako důkaz a vrátit věc obvodnímu soudu se závazným pokynem, aby nechal vypracovat znalecký posudek, což však s ohledem na zjištěný skutkový stav nepovažoval za potřebné. Soudům následně stěžovatelka vytkla, že neprovedly jí navržené důkazy, nepokusily se zjistit skutkový stav a provést i jiné důkazy než navrhované, o navržených důkazech nebylo rozhodnuto a jinými provedenými důkazy se nezabývaly podle zásady volného hodnocení důkazů, a tudíž jsou soudní rozhodnutí nepřezkoumatelná. Následně stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů [např. na nález ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 1954/09 (N 251/55 SbNU 435) či nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], vytkla městskému soudu, že se nevypořádal s odvolacími námitkami, pominul právně významné skutečnosti, a že jeho právní posouzení věci je neúplné, přičemž (zřejmě) není patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi; zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
10. Ústavní soud musí předně připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z tohoto důvodu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. V první části ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla obecným soudům, že otci stanovily nižší výživné, než jaké nezletilým dětem podle zákona náleží, přičemž na straně jedné namítla, že přitom nepostupovaly podle §916 občanského zákoníku, na straně druhé že nepostupovaly podle §913 odst. 2 věty první občanského zákoníku, a že (v rozporu s §913 odst. 1 občanského zákoníku) nezohlednily otcovy majetkové poměry. Tato argumentace je poněkud rozporná, neboť pro účely stanovení výživného lze vycházet buď ze skutečného (prokázaného) příjmu povinného rodiče, nebo z jeho příjmu fiktivního (přesněji řečeno stanoveného na základě nevyvratitelné domněnky); podstatné však je především to, že prvně citované ustanovení míří na případy, kdy rodič jako osoba povinná výživným se soudem odmítá spolupracovat, z ničeho však neplyne, že by otec nějakou svou povinnost, jež mu byla soudem uložena, nesplnil. Jak dále patrno z napadeného "prvostupňového" rozsudku, obvodní soud si od otcova zaměstnavatele vyžádal potvrzení o příjmu (viz č. l. 36-9 soudního spisu) a z tohoto příjmu (dosahujícího aktuálně cca 31 000 Kč měsíčně) pak vycházel. Možno podotknout, že pokud se stěžovatelka dovolává použití ustanovení §913 odst. 2 věty první občanského zákoníku, nelze je vykládat tak, že by povinný rodič nemohl (v konečném důsledku) změnit např. zaměstnání jen proto, že by v něm dosahoval nižšího příjmu; smyslem této úpravy je zajistit, aby byly v dostatečném rozsahu pokryty potřeby oprávněných osob, nelze však vyvodit, že by zakládalo právo na stále stejně vysoký životní standard. V souzené věci z ničeho neplyne, že by jednání otce bylo účelové (tedy že by se chtěl vyhýbat plnění své vyživovací povinnosti), naopak z jeho vysvětlení je patrno, že z předchozího zaměstnání odešel z důvodu zhoršujících se podmínek a současně sám založil firmu v daném oboru, ostatně v případě, že uspěje, budou na tom profitovat i jeho nezletilé děti (č. l. 42-3 soudního spisu).
12. Poukázala-li pak stěžovatelka na otcovy majetkové poměry, z ničeho neplyne, že by tyto měly být "nadstandardní", a mohly tak nějak ovlivnit výši výživného. Stěžovatel vlastní rodinný dům, navíc zatížený poměrně vysokou hypotékou (č. l. 65), která ostatně přesahuje příjem ze stěžovatelkou zmiňovaného prodeje bytu za cenu 2,3 mil. Kč (č. l. 84 a násl.). Měla-li stěžovatelka za to, že otcův příjem je ve skutečnosti vyšší, protože jeho výdaje přesahují příjmy, otec u jednání před obvodním soudem dne 2. 9. 2014 vysvětlil, že zatím část výdajů pokrývá z peněz z prodeje bytu (viz č. l. 92), přičemž stěžovatelce nic nebránilo stran otcova "skutečného" příjmu navrhnout provedení dalších důkazů, což se však nestalo; obecné soudy sice v daném řízení mohou, resp. mají povinnost provést i jiné než navržené důkazy, avšak žádný konkrétní důkaz, jenž se zde soudům zjevně nabízel, stěžovatelka v ústavní stížnosti neoznačila, k čemuž možno podotknout, že samotný otec navrhl u jednání 2. 9. 2014, aby obvodní soud vyžádal potvrzení, že od společnosti TRILIMI s. s r. o. o tom, že nepobírá ani odměny jako jednatel, ani zisk jako společník (viz č. l. 93).
13. Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu na změnu výchovy nezl. R1, přičemž se poměrně obsáhle vyjadřuje k provedeným důkazům a tvrdí, že jsou ve vzájemném rozporu a že se s těmito rozpory obecné soudy dostatečně nevypořádaly. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil, neboť obecné soudy zamítnutí daného návrhu založily na tom, že střídavá péče, na které se rodiče dohodli, funguje v principu dobře, resp. že nebyly zjištěny žádné závažné problémy, jež by zakládaly potřebu změny poměru nezletilého. Na jejich závěrech přitom Ústavní soud nic závadného neshledal, neboť z metodického hlediska reflektují nejnovější judikaturu tohoto soudu týkající se střídavé péče [viz nález ze dne 26. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 2482/13, ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], přičemž důvody, jež by měly být překážkou střídavé péče, a na které stěžovatelka poukazuje nyní v ústavní stížnosti, obecné soudy zhodnotily a neshledaly je relevantními či (minimálně) významnými. Ústavní soud, jak shora uvedl, není z daného hlediska oprávněn skutečnosti, na které stěžovatelka poukázala, znovu hodnotit, takové posouzení je věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu by byl namístě až v případě, že by bylo možné příslušnou hodnotící úvahu obecných soudů označit za "extrémní", což v souzené věci nebylo zjištěno. Poukázala-li stěžovatelka na to, že nezletilý trpí dysgrafií, jde o poměrně běžnou poruchu, přičemž z ničeho neplyne, že by tato vznikla v důsledku střídavé péče, resp. že by výlučná péče matky byla jedinou možnou alternativou, jak by se nezletilý s ní mohl vyrovnat. Pokud stěžovatelka poukazuje na zprávu z psychologického vyšetření Mgr. Z. Vařenkové, nejde o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)], neboť městský soud se touto zprávou zabýval, resp. v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, proč ji odmítl jako důkaz akceptovat. K tomu lze snad jen dodat, že ani z uvedené zprávy neplyne žádný závažný důvod, který by mohl vést k úvahám o nutnosti změny poměrů u nezl. R1.
14. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu