ECLI:CZ:US:2015:3.US.1330.13.1
sp. zn. III. ÚS 1330/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Michaely Markové Christi (dříve Šindlerové), zastoupené Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. 21 Co 65/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 5. 2008 sp. zn. 23 C 171/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Okresní soud v Kladně výše uvedeným rozsudkem vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně (Jana Pastýříková) domáhala proti stěžovatelce zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nedoplatku kupní ceny prodané nemovitosti. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 21 Co 65/2009 tento rozsudek změnil, a žalobu zamítl. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3164/2009 pro procesní vady rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání; ten poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 33 Cdo 78/2013 odmítl jako nepřípustné.
Předmětem sporu před obecnými byla skutková otázka, zda ve sporu uplatněná peněžní částka byla stěžovatelkou žalobkyni předána (jak se podávalo z textu předmětné kupní smlouvy), anebo se tak nestalo (jak v řízení tvrdila žalobkyně).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti identifikuje porušení svých základních práv v prvé řadě s režimem dokazování, který obecné soudy zvolily; provedly totiž pouze výslechy svědků navržených žalobkyní (přestože se jednalo o její příbuzné), a naopak svědci, které navrhla ona, vyslechnuti nebyli (přestože právě oni měli být při předání žalované částky), a tento postup řádně neodůvodnily. Odvolací soud odmítl přihlédnout k obsahu svědecké výpovědi Mgr. Lukáše Vencla s odůvodněním, že nebyl zproštěn zákonné mlčenlivosti, ačkoli "nepochybně" zproštěn byl, nehledě na to, že k aplikaci tohoto institutu soud přistoupil nepřípustně formalisticky, a tím vadně.
Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká stěžovatelka i jeho "překvapivost"; po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu - za fakticky shodné důkazní situace - rozhodl "opačně", zjevně na základě opětovné svědecké výpovědi Ireny Pastýříkové (manželky syna žalobkyně), jejíž původní výpověď označil za nevěrohodnou, v následném řízení však na jejím podkladě naopak učinil rozhodný skutkový závěr, že žalobkyni plněno nebylo. Hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem považuje stěžovatelka za rozporné s obecnou logikou, neboť vychází z předpokladu, že pokud syn a snacha žalobkyně nebyli přítomni předání peněz, peníze být předány nemohly; obecné soudy se ovšem nikterak nepozastavily nad otázkou, proč žalobkyně podepsala mj. návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pokud údajně předmětné nemovitosti nechtěla prodávat. V této souvislosti konečně stěžovatelka poukazuje na nekonzistentnost tvrzení žalobkyně, jež podala žalobu na plnění ze smlouvy, již ve své účastnické výpovědi označuje za absolutně neplatnou.
Stěžovatelka se proto domnívá, že "právní závěry obecných soudů jsou v natolik extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, že jde o porušení základního práva na řádný proces", pročež je dán důvod zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Tak je tomu i v dané věci.
Z množiny stěžovatelkou vznesených námitek mají potenciál ústavněprávní relevance pouze dvě: námitka, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí a - byť poněkud nepřesně formulovaná (viz citace výše) - námitka, že skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (právní závěry totiž v dané věci zjevně žádný rozpor se skutkovými závěry nevykazují, respektive ústavní stížnost neobsahuje žádnou námitku, z které by bylo možné takový rozpor spatřovat).
Tyto námitky však neobstojí.
Ve vztahu k námitce překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je třeba nejprve připomenout důvod, pro který Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3164/2009 zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti důvod kasace Nejvyšším soudem poněkud bagatelizuje ("z důvodu procesního pochybení"), nelze v kontextu námitky překvapivosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ztrácet ze zřetele, že jeho předchozí rozhodnutí zrušil dovolací soud proto, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř.; jinými slovy, odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí změnil skutkové závěry nalézacího soudu na základě procesně neregulérního dokazování, pročež nebylo možné k takto učiněným skutkovým zjištěním přihlížet. Namítá-li tedy stěžovatelka "překvapivost" napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, zjevně vychází pouze z výsledku srovnání dvou rozhodnutí odvolacího soudu, a zcela tak přehlíží existenci v mezidobí vydaného kasačního rozsudku dovolacího soudu, jímž Nejvyšší soud vymezil odvolacímu soudu limity dokazování (jež v předchozím řízení překročil, resp. neregulérně rozšířil). Jinak řečeno, "překvapivost" rozhodnutí odvolacího soudu - patrně oproti očekávání stěžovatelky - je třeba primárně poměřovat ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu, nikoliv ve vztahu k jeho předchozímu rozhodnutí, jež bylo zatíženo procesní vadou způsobilou mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
V návaznosti na to pak nelze stěžovatelce přisvědčit ani v její druhé námitce, neboť jí tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na nich učiněnými skutkovými závěry dovodit nelze.
Rovněž hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem je totiž třeba vnímat prizmatem hodnocení důkazů nalézacím soudem, ke kterému se odvolací soud - po vrácení věci a opětovném provedení důkazu svědeckou výpovědí bývalé snachy žalobkyně - přiklonil, jestliže ve shodě s ním věnoval pozornost zjevným rozporům v účastnické výpovědi stěžovatelky, jejíž obsah konfrontoval mj. s její svědeckou výpovědí učiněnou v rámci trestní věci Ireny Pastýříkové. Jelikož odvolací soud na základě provedených důkazů považoval skutkové tvrzení žalobkyně, že žalovaná část kupní ceny jí nikdy nebyla předána, za prokázané (podrobněji viz str. 8 až 10 rozsudku), neprováděl ve věci již další dokazování, pročež neprovedl ani - v předchozím odvolacím řízení provedený - důkaz svědeckou výpovědí Mgr. Vencla (k jehož tehdejší výpovědi nemohl z povahy věci přihlížet). Jinak řečeno, rozhodnou skutečnost měl za prokázanou již jinak, a takový postup z ústavněprávních pozic není kritizovatelný, je-li odůvodněn, a to lze mít v dané věci za splněné. Zásady hodnocení důkazů obecné soudy ve svých rozhodnutích prezentovaly očividně v úplnosti, a že z nich vybočily, se přesvědčivě - navzdory stěžovatelčině kritice - nepodává. Připomíná se konečně, že pro ústavněprávní posouzení toho, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, má Ústavní soud (již pro absenci bezprostředního přístupu k nim) jen omezený prostor, vymezený jen zjevnými logickými excesy či podobně zjevnou neúplností dokazování (když z provedených důkazů v žádné možné interpretaci učiněný skutkový závěr nevyplývá).
Vzhledem k řečenému není pak rozhodné, zda Mgr. Lukáš Vencl byl, nebo nebyl, a případně kým, zbaven mlčenlivosti; ostatně ani jeho svědecká výpověď učiněná v původním odvolacím řízení bez dalšího, resp. v úplnosti nezpochybňuje správnost stěžovatelkou kritizovaných skutkových závěrů, neboť z odůvodnění prvotního rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že údajnému předání žalované částky přítomen nebyl, a její předání toliko dovozoval (viz str. 8 rozsudku ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 21 Co 65/2009).
Tím je výše předznamenaný úsudek o aplikovatelnosti ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu doložen; na odůvodnění rozhodnutí obou soudů se ve zbytku odkazuje.
Jelikož Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádná ústavněprávní pochybení, posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Ústavní soud již nevyvozoval stěžovatelce nepříznivé důsledky z toho, že do petitu ústavní stížnosti nezahrnula rozhodnutí dovolacího soudu, ač tak učinit z procesních důvodů měla, pakliže nebylo rozhodnutím meritorním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu