ECLI:CZ:US:2015:3.US.134.14.1
sp. zn. III. ÚS 134/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Šůsové, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 2904/2012-294, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2011 č. j. 11 Co 47/2011-190 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 11. 2010 č. j. 14 C 406/2009-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Okresní soud v Chebu shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalovanému městu Františkovy Lázně domáhala konkretizovaného peněžitého plnění, Městský soud v Praze toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že smlouvu, kterou sjednala s žalovanou (vedlejší účastnicí), se patří kvalifikovat coby mandátní nebo smíšenou, a nikoli nájemní, jak učinily obecné soudy; v tomto kontextu pak polemizuje se skutkovými závěry, z nichž se pro ni nepříznivé právní posouzení odvíjí, a dovozuje, že vycházejí nepřípustně z tzv. souhrnných zjištění. Zpochybňuje rovněž věcnou příslušnost okresního soudu, a to na základě tvrzení, že výčet označených služeb, jež poskytovala, představuje zajišťování veřejných potřeb ve smyslu ustanovení §261 odst. 2 obch. zák., a konečně uplatnila i námitku podjatosti soudkyně Okresního soudu v Chebu JUDr. Anny Grimové.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu; jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem".
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.
Ústavní stížnost je však právě takovou polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.
Tak by tomu - v rovině hmotněprávního posouzení věci - bylo až v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového se z napadených rozhodnutí obecných soudů však nepodává.
Především na přiměřeně podrobná a výstižná odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podává vlastní - závěrům přijatým obecnými soudy protichůdný - výklad specifikovaných ujednání předmětné smlouvy, avšak konkrétní důvody, proč by její výtky měly nabýt ústavněprávního rozměru, neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává.
Jen na vysvětlenou stěžovatelce je namístě uvést, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, N 12/32 SbNU 107); zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají.
Dlužno dále zaznamenat, že stěžovatelka buduje odlišný právní názor převážně na odlišných skutkových verzích, než té která byla obecnými soudy zjištěna, čímž nezpochybňuje (až) právní posouzení věci obecnými soudy, nýbrž (již) jejich skutková zjištění, jimž však není spolehlivého důvodu vytýkat deficit ústavněprávní konformity.
S ústavněprávně relevantní výhradou se neidentifikuje ani stěžovatelkou otevřená otázka nedostatku věcné příslušnosti Okresního soudu v Chebu. Jelikož tuto otázku - poté co o ni bylo rozhodnuto zákonem předjímaným procesním postupem Vrchním soudem v Praze (§104a odst. 2 o. s. ř.) - již nelze v řízení dále přezkoumávat (§104a odst. 7 o. s. ř.), nemůže tak učinit ani Ústavní soud, ledaže by byla otevřena v samostatném řízení o ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí vrchního soudu.
Námitka podjatosti se odvíjí z příbuzenského vztahu mezi předsedkyní Okresního soudu v Chebu a starostou města Františkovy Lázně, resp. její dcerou a advokátem uvedeného vedlejšího účastníka; stěžovatelka tuto polemiku spojuje s "podřízeností" soudců Okresního soudu v Chebu (zejména jeho místopředsedkyně, kterou v inkriminovanou dobu byla JUDr. A. Grimová) "předsedkyni tohoto soudu", avšak nedoceňuje, že předseda soudu je orgánem státní správy soudů (kde se princip nadřízenosti a podřízenosti uplatní), zatímco výkon soudnictví je svěřen nezávislým soudcům, kteří "instrukcím" ze strany předsedy soudu podléhat nemohou. Kromě toho, že tato námitka není udržitelná věcně, je zde i procesní důvod, pro který by se jí Ústavní soud - z titulu subsidiarity jeho přezkumu - nemohl zabývat; dotčená námitka je totiž způsobilým důvodem žaloby pro zmatečnost [§229 odst.1 písm. e) o. s. ř.], která tím, že ji stěžovatelka nevyužila (není tvrzen opak), je způsobilá založit úsudek o - v této části - nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu