ECLI:CZ:US:2015:3.US.1356.15.1
sp. zn. III. ÚS 1356/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti rozhodnutí označenému jako rozsudek nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2015 sp. zn. 2 As 124/2014 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015 č. j. 48 A 52/2014-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. května 2015 a doplněna podáním ze dne 25. května 2015, navrhl stěžovatel zrušení rozhodnutí označeného jako usnesení nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2015 sp. zn. 2 As 124/2014 (na první straně ústavní stížnosti i v plné moci byla uvedena sp. zn. 2 As 146/2014), kterým mělo být v řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 48 A 52/2014 rozhodnuto o tom, že v něm vyjmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané věci. Toto rozhodnutí mu totiž nemělo být doručeno a dozvědět se o něm měl teprve z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015 č. j. 48 A 52/2014-28, jehož zrušení se rovněž domáhá. Stěžovatel je přesvědčen, že Krajský soud v Praze ve věci jedná podle politické objednávky a kryje podvod Stavebního úřadu města Čáslav. Napadenými rozhodnutími mělo být porušeno jeho základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 a 90 Ústavy České republiky.
2. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
3. Ústavní soud na základě obsahu ústavní stížnosti, jakož i dalších veřejně dostupných informací [konkrétně databáze rozhodnutí správních soudů (http://www.nssoud.cz/main0Col.aspx?cls=JudikaturaSimpleSearch&pageSource=0&menu=188) a aplikace infoSoud (http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp)] zjistil, že pod sp. zn. 2 As 124/2014 není vedeno před Nejvyšším správním soudem žádné řízení. Dne 2. března 2015 bylo nicméně vydáno jeho usnesení č. j. Nao 34/2015-18, kterým bylo k návrhu stěžovatele rozhodnuto, že vyjmenovaní soudci Krajského soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 48 A 52/2014. Lze tedy předpokládat, že napadeným rozhodnutím je míněno právě toto usnesení. Stojí za zmínku, že pod obdobnou spisovou značkou, jakou stěžovatel označil napadené rozhodnutí, bylo původně vedeno řízení o jeho žalobě před Městským soudem v Praze, který však věc usnesením ze dne 8. prosince 2014 č. j. 3 A 124/2014 postoupil Krajskému soudu v Praze. Pod sp. zn. 2 As 146/2014, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zmiňuje, bylo vedeno úplně jiné řízení.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Tím se rozumí nejen jejich řádné uplatnění, nýbrž také to, že o nich bylo ze strany příslušného orgánu rozhodnuto.
5. V dané věci sice stěžovatel brojí proti rozhodnutí (byť nedostatečně specifikovanému) o námitce podjatosti soudce, vůči němuž je ústavní stížnost obecně přípustná [srov. např. nález ze dne 7. března 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533)], činí tak ale výlučně z důvodu, že mu toto rozhodnutí nebylo doručeno a že mu vlastně vůbec není znám jeho obsah. Žádné věcné námitky ve vztahu k tomuto rozhodnutí neuplatňuje. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že nedoručení rozhodnutí nemůže být samo o sobě důvodem pro jeho zrušení v řízení o ústavní stížnosti. Pakliže stěžovatel uplatňuje tuto námitku, znamená to, že se s obsahem tohoto rozhodnutí doposud nemohl seznámit, a tudíž proti němu ani nemohl uplatnit relevantní ústavněprávní argumentaci. Jde tedy o situaci, kdy je ústavní stížnost podána předčasně a s kterou Ústavní soud ve své ustálené judikatuře standardně identifikuje důvod její nepřípustnosti. Stěžovatel bude mít možnost podat proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost poté, co mu bude doručeno.
6. Uvedený výsledek řízení by zůstal nezměněn i tehdy, pokud by Ústavní soud materiálně vyhodnotil ústavní stížnost jako směřující proti tzv. jinému zásahu, který by spočíval v nedoručení rozhodnutí. V takovém případě by musela být odmítnuta pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
7. Pokud jde o následné usnesení Krajského soudu v Praze, ve vztahu k němu je ústavní stížnost rovněž nepřípustná. Stěžovatel měl možnost toto rozhodnutí napadnout kasační stížností podle §102 a násl. soudního řádu správního, což také učinil. Ústavní stížnost tak bude přípustná až proti rozhodnutí, kterým bude pravomocně rozhodnuto o jeho kasační stížnosti.
8. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2015
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj