ECLI:CZ:US:2015:3.US.1366.15.1
sp. zn. III. ÚS 1366/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Hlubkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015 č. j. 30 Cdo 768/2014-109, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2013 č. j. 14 Co 400/2013-91 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. května 2013 č. j. 21 C 99/2011-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 11. 5. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a zejména čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a že byl porušen také čl. 4 Ústavy České republiky.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení náhrady škody ve výši 105 023 Kč s příslušenstvím a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že není ve smyslu §237 občanského soudního řádu přípustné, přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že jako komanditista vložila do společnosti Joint Invest Action k. s. částku 105 000 Kč, dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob pro trestný čin podvodu, jež bylo dne 18. 3. 1999 rozšířeno na další osoby. K danému trestnímu řízení se připojila se svým nárokem na náhradu škody, zahrnujícím také výše uvedenou částku. Při předběžném projednání obžaloby soudem byla věc vrácena státnímu zástupci, nakonec policejní orgán usnesením ze dne 31. 3. 2008 věc podle §159a odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odložil s tím, že sdělení obvinění odporuje ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., že je nicotné, a trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Vzhledem k tomu, že dle orgánů činných v trestním řízení došlo k promlčení, nebylo již možné podezřelé trestně stíhat.
4. Z výše uvedeného dle stěžovatelky plyne, že v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení jí byla zmařena možnost uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody. Nemohla ani uplatnit svůj nárok proti škůdcům v občanskoprávním řízení, neboť mezitím uplynula promlčecí doba, přičemž v době, kdy se poškození oprávněně domnívali, že trestní stíhání řádně probíhá, nemohli podat civilní žalobu pro překážku litispendence, navíc toto bylo značně ztíženo jednak nutnými materiálními náklady v nemalé výši, jednak tím, že opatření důkazního materiálu nebylo v reálných silách soukromé osoby.
5. Obecné soudy, jak stěžovatelka dále uvádí, svá rozhodnutí založily na stanovisku, že měla uplatnit svůj nárok na primárních škůdcích, přičemž se neztotožnily s jejím názorem, že došlo k jeho promlčení. Vyvodily přitom, že z hlediska stavení běhu promlčecí doby ve smyslu §112 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") není podstatné, že trestní řízení bylo vadně zahájeno - pojem nulitního přípravného nebo soudního řízení zákon nezná a i řízení s vadami je řízení se všemi právními důsledky, což se týká také řízení adhezního. S tímto názorem stěžovatelka vyslovuje nesouhlas, neboť termín "nulitní trestní stíhání" použil jako první orgán státu, z čehož ona - jako z nezvratitelného faktu - vycházela, přičemž se dovolává právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3937/14. Navíc k pravomocnému odložení věci dosud nedošlo a zřejmě nikdy nedojde, protože příslušné usnesení nebylo doručeno všem poškozeným.
6. Jestliže obecné soudy dále vycházely z toho, že zde absentuje nezákonné rozhodnutí i nesprávný úřední postup, pak dle stěžovatelky tímto nezákonným rozhodnutím bylo sdělení obvinění, které není ani nutno rušit, je-li formálně-právně rozhodnutím neexistujícím. Především pak svůj nárok vyvozovala z evidentně nesprávného úředního postupu, kdy po dobu více jak deseti let byly činěny určité úkony dle trestního řádu s tím výsledkem, že osoby podezřelé ze spáchání velmi závažných trestných činů nemohou být stíhány a poškození se nemohou domáhat náhrady škody. Nejvyšší soud ani nepolemizuje s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, má však za to, že pokud právě v jeho důsledku došlo k rozhodnutí o odložení věci, nelze z nesprávného úředního postupu vyvozovat odpovědnost státu, neboť ta přichází v úvahu až tam, kdy vady v úředním postupu samy o sobě nevedou k vydání rozhodnutí. Jeho omyl má však spočívat v tom, že přehlíží kauzální dopady pochybení v úředním postupu, které nejsou totožné s dopady usnesení o odložení věci; to je ve vztahu k nárokům poškozených významné jen potud, že vyjadřuje nevůli státu stíhat pachatele trestného činu, příčinou vzniku sekundární škody je však neschopnost orgánů činných v trestním řízení v souladu s trestním řádem stíhat pachatele trestného činu. V rozporu s ústavností je, jestliže stát tvrdí, že toto činí, avšak posléze se ukáže, že žádné trestní stíhání není vedeno, a není k tomu ani žádná vůle. Poškozený, jenž je vystaven takovému omylu, pak nemá zastání ani u obecných soudů. K tomu stěžovatelka dodala, že je jí známa praxe Ústavního soudu v obdobných věcech, tato však není - s ohledem na to, že neplyne z nálezové judikatury - závazná. Navíc rozporuplnost vznímání možnosti uplatnění nároku na náhradu škody ve stadiu prověřování, na kterou bylo poukázáno, je pro řadového občana obtížně pochopitelná, stejně jako to, kdy je po něm požadováno, aby nahrazoval činnost, kterou má vykonávat stát.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
9. Jak patrno z porovnání odůvodnění napadených soudních rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka v principu jen opakuje svou argumentaci, již uplatnila v řízení před obecnými soudy, kterou se tyto velmi podrobně zabývaly a se kterou se bezezbytku vypořádaly, a to způsobem, jenž plně koresponduje s principy spravedlivého procesu, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení. Stěžovatelka odpovědnost státu za vzniklou škodu vyvodila z toho, že z důvodu vadně vedeného trestního stíhání, jež pak muselo být ukončeno odložením věci podle §159a odst. 2 tr. ř., nemohla uplatnit svůj nárok na náhradu škody vůči "primárním škůdcům" v adhezním řízení, a posléze ani v řízení občanskoprávním, neboť během trestního řízení došlo k jeho promlčení.
10. Obecné soudy se otázkou, zda rovněž po dobu trvání daného trestního stíhání, jež bylo vadně zahájeno, došlo ve smyslu §112 o. z. k stavení promlčecí doby, a dospěly v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu ke kladnému závěru, přičemž vzaly v úvahu argumentaci stěžovatelky (tedy že je nutno nahlížet na trestní řízení, jako by vůbec neexistovalo), nicméně ji odmítly s ohledem na zjevně neakceptovatelné důsledky, jež by sebou taková interpretace přinesla, tj. porušení důvěry dotčených osob v jednání státu, jimž by pak mohla být, vzhledem k možnosti vznést námitku promlčení, prakticky upřena možnost domoci se náhrady škody v občanskoprávním řízení. Ač je zcela zřejmé, že jde o klíčový argument, stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, proč by měl být z hlediska ústavnosti neakceptovatelný, a Ústavnímu soudu to prima facie není zřejmé ani jinak.
11. Jestliže tedy stěžovatelka založila odpovědnost státu na předpokladu, že vadným postupem orgánů činných v trestním řízení jí (naopak) byla upřena možnost domáhat se náhrady škody nejen v trestním, ale také v občanskoprávním řízení, pak jde o předpoklad chybný, z čehož je zřejmé, že nemohl být (i kdyby byl kvalifikován jako nesprávný úřední postup, či snad představoval nezákonné rozhodnutí) ani příčinou vzniku uplatňované škody. Poukázala-li stěžovatelka na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3937/14, v něm se řešila zcela jiná otázka, a to, zda odložení věci policejním orgánem může zakládat porušení základních práv či svobod stěžovatele coby osoby, která se považovala za poškozeného. S dalšími argumenty, které stěžovatelka v souvislosti s vymáháním svého nároku občanskoprávní cestou přednesla, se již plně vypořádaly obecné soudy, takže Ústavnímu soudu nezbývá, než stěžovatelku na jejich závěry plně odkázat. Vzhledem k tomu, že výše uvedený důvod zamítnutí žaloby z hlediska ústavnosti plně obstojí, nebylo třeba se zabývat dalšími výhradami, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila vůči dalším důvodům, na nichž je rozhodnutí postaveno.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu