ECLI:CZ:US:2015:3.US.1367.15.1
sp. zn. III. ÚS 1367/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Antonií Zichovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Jiráskova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 6 Tdo 57/2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 68 To 176/2014 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 2 T 268/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Okresní soud v Přerově rubrikovaným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jej odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, k jehož výkonu ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci stěžovatelovo odvolání shora uvedeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy přijatá skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy; odvolací soud vycházel z úvah soudu prvního stupně, a nikoli obsahu spisu. Výpověď poškozeného Martina K. (jedná se o pseudonym) byla zpochybnitelná a jeho věrohodnost měla být ověřena znaleckým posudkem; stěžovatel klade důraz na nesrovnalosti ve výpovědi z přípravného řízení, a konkrétně upozorňuje na popis útoku i útočníka, včetně jeho oblečení, chybné označení doby napadení při jinak správné časové orientaci, ovlivnění alkoholem, úvahy, že útočníci byli dva, nesprávné sdělení, že útočník "nedodělal střední školu v Hranicích" a že jej "před dvěma roky zbil" atd. V přípravném řízení poškozený též neuvedl, že hovořil s řidičem osobního automobilu, žádal ho o pomoc, a ani další podrobnosti. Ten - taxikář Petr Lév - jako svědek vypovídal, a to rozporně s poškozeným, který nadto u hlavního líčení dal výslovně najevo své pochybnosti o označení pachatele při provedené rekognici. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že důkaz odborným vyjádřením o porovnání pachových stop jej nemůže jednoznačně a bez pochybností usvědčovat z napadení poškozeného, když prokazuje pouze jejich vzájemný kontakt. Ani ostatní nepřímé důkazy, které soud provedl a na které se odvolává, podle závěru stěžovatele nejsou způsobilé prokázat předmětný skutek a jeho pachatele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy, nepodává. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.
Obecné soudy vycházely zejména z výpovědi poškozeného z přípravného řízení, kterou učinil za přítomnosti obhájce stěžovatele, a v jejím rámci jednoznačně popsal osobu útočníka a jeho oblečení; výpověď poškozeného u hlavního líčení pak obecné soudy ústavněprávně udržitelně zařadily do kontextu většího časového odstupu od spáchání trestného činu a jeho závažných zranění, přičemž tato zjištění uvedly do souvislosti s poznatky odvíjejícími se z dalších důkazních pramenů. Svědek P. Lév stěžovatele spolehlivě identifikoval při rekognici a nesprávný popis oblečení soudy nebyl vnímán za určující; obecné soudy odkázaly též na výpověď svědkyně V. Bargelové, jejíž syn M. Bargel jí sdělil, že stěžovatel poškozeného napadl. U těchto svědků přitom ani stěžovatel relevantně netvrdí existenci pohnutek pro nepravdivou výpověď a v jeho neprospěch.
Rozhodující soudy vycházely rovněž z odborného vyjádření o vyhodnocení pachových stop (č. 1. 465 spisu) a z něj vzaly za prokázané, že na vlasech zajištěných na místě činu byla zajištěna stopa pachová, která odpovídá pachovému vzorku sejmutému z těla obžalovaného, a že tento důkaz jednoznačně vyvrací verzi obžalovaného o tom, že poškozeného pouze zvedal ze země. Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří zaznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stěžovatel do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak z výše uvedených hledisek relevantní argumentaci ani zde Ústavní soud neshledává. Není důvod k pochybnostem, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, jestliže bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu