ECLI:CZ:US:2015:3.US.142.15.1
sp. zn. III. ÚS 142/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky KOTLE-MONT a. s., se sídlem v Praze 9, Českomoravská 18, zastoupené Mgr. Karlem Jandusem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 185/35, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2014 č. j. 3 VSPH 1606/2014-B-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 15. ledna 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na soudní řízení u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka vystupuje v roli dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod. sp. zn. MSPH 79 INS 9909/2013, přičemž tato věc byla přidělena soudci Jiřímu Radovi. V průběhu insolvenčního řízení uvedený soudce rozhodoval o návrhu stěžovatelky, dle kterého měla být insolvenčnímu správci uložena povinnost předkládat stěžovatelce veškeré dokumenty a informace související s insolvenčním řízením a zdržet se dalších zásahů do její mimoekonomické sféry (srov. výrok II usnesení městského soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. MSPH 79 INS 9909/2013-B-41). Protože proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání, rozhodla se stěžovatelka podat proti němu ústavní stížnost. Kvůli nedostatku finančních prostředků a nezbytnosti odborného zastoupení v řízení před Ústavním soudem podala návrh na vyloučení soudce Jiřího Rady z důvodu podjatosti, neboť by dle jejího názoru bylo nepřípustné, aby soudce fakticky rozhodoval o přípustnosti opravného prostředku proti svému vlastnímu rozhodnutí. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že uvedený soudce není z projednávání a rozhodování v dané věci vyloučen. Vrchní soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatelka vznesla námitku podjatosti v souvislosti s nevyhověním jí podaným procesním návrhům, což zákon jako důvod podjatosti vylučuje v ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Nad rámec toho vrchní soud uvedl, že uvedený soudce nemohl stěžovatelce zabránit v zahájení řízení před Ústavním soudem, neboť v případě neschopnosti disponovat s dostatkem peněžních prostředků v důsledku insolvenčního řízení mohl být advokát stěžovatelce bezplatně určen postupem podle ustanovení §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii").
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Jádro stěžovatelčiny argumentace tvoří námitka, dle níž musí být v právním státě nepřípustné, aby soudce fakticky rozhodoval o přípustnosti opravného prostředku proti svému postupu. K tomu v projednávané věci došlo, neboť soudce, jehož postup chce stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem napadnout, rozhoduje o rozsahu její dispozice s majetkem, který je předmětem insolvenčního řízení. Stěžovatelka tak podala námitku podjatosti předem, neboť taková situace je obecně nepřípustná, bez ohledu na rozhodovací činnost konkrétního soudce, a zakládá poměr soudce k dané věci. Napadené usnesení vrchního soudu neobsahuje žádné objektivní posouzení těchto skutečností a nebere v úvahu předstižnost námitky podjatosti. Neřeší výše uvedenou problematickou situaci, ani intenzitu na první pohled zjevné podjatosti soudce v ní. Tím vším bylo stěžovatelce odepřeno právo na nestranného soudce, jak je chápáno v judikatuře Ústavního soudu. Názory vrchního soudu, že stěžovatelka měla využít možnost bezplatného určení advokáta, označuje ústavní stížnost za nepatřičné. Kromě toho, že se jedná o alternativu k zjevně nezákonnému rozhodnutí, je stěžovatelka přesvědčena, že jakožto majetná osoba, omezená pouze v dispozici se svým majetkem, splňuje podmínky pro bezplatné určení advokáta. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, splňující jinak podmínky pro její projednání, je nepřípustná.
5. V případech, kdy v souladu s předpisy občanského práva procesního je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti, tak jako v dané věci, nelze totiž k přezkumu rozhodnutí obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, 90 Ústavy České republiky). Stěžovatelka však má v probíhajícím řízení k dispozici procesní prostředky, kterými může případné porušení práva na zákonného soudce namítat, a to včetně žaloby pro zmatečnost. Teprve selhal-li by systém nápravy porušení stěžovatelčiných ústavních práv obecnými soudy, bylo by namístě zabývat se tímto problémem v řízení o ústavní stížnosti. Obdobně rozhodl Ústavní soud např. usneseními sp. zn. III. ÚS 2213/11 ze dne 29. 9. 2011 nebo sp. zn. III. ÚS 831/09 ze dne 15. 9. 2009 (dostupná na http://nalus.usoud.cz). Proto záměru stěžovatelky podat námitku podjatosti "předem" (sub 3) nebylo možno z hlediska vymezení podmínek řízení před Ústavním soudem vyhovět.
6. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než odmítnout stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu