infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.04.2015, sp. zn. III. ÚS 1479/14 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:3.US.1479.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Povinné očkování

ECLI:CZ:US:2015:3.US.1479.14.1
sp. zn. III. ÚS 1479/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky Barbory Přibylové, zastoupené zákonnou zástupkyní Stanislavou Smahovou, právně zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014 č. j. 7 As 27/2013-59, spojené s návrhem na zrušení §1 písm. b) ve slově "pravidelného", §2 odst. 1 písm. a), §2 odst. 2, §3, §4, §5, §6 a §7 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích práv dle čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 28 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 odst. 1, 2 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále jen "Úmluva o biomedicíně") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu, jakož i tam specifikovaná rozhodná ustanovení vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o očkování proti infekčním nemocem"). Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 12. 8. 2011, č. j. S-MHMP 468364/2011, zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí ředitelky Mateřské školy Montessori ze dne 7. 4. 2011 č. j. 46/2011, vydané podle §165 odst. 2 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "školský zákon"), o nepřijetí stěžovatelky do mateřské školy. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, č. j. 11 A 334/2011-48, zamítl. S poukazem na rozhodná ustanovení zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), školského zákona, vyhlášky o očkování proti infekčním nemocem, dovolávané Úmluvy o biomedicíně, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 17/2005, dospěl ohledně ústavněprávní problematiky povinného očkování ve vazbě na právo účasti ve školních a předškolních zařízeních k závěru, že Úmluva o biomedicíně úpravu povinnosti podrobit se pravidelnému očkování obsaženou v zákoně o ochraně veřejného zdraví nevylučuje, ale naopak ji připouští, a tudíž rozhodnutí žalovaného není v rozporu s jejím čl. 5 a 6, čl. 10 Ústavy České republiky, ani s čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny. Jako nedůvodnou též shledal námitku nezákonnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatek odůvodnění, neboť z něj bylo zřejmé, jaké skutečnosti byly důvodem nepřijetí stěžovatelky, a v odvolacím řízení, jež "tvoří" s řízením vedeným před ředitelkou mateřské školy "jeden celek", postupoval žalovaný tak, aby "napravil pochybení, které lze najít v odůvodnění rozhodnutí ředitelky mateřské školy". Soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatelky, že nemůže ohrožovat ostatní děti v kolektivu, pokud jsou očkované; k tvrzení ohledně případné kontraindikace očkování a absence jejího důkladného zjišťování uvedl, že je na jejích zákonných zástupcích, aby tuto otázku řešili s příslušným zdravotním pracovníkem, přičemž tyto skutečnosti nebyly a nemohly být předmětem správního řízení. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala. S odkazem na právní závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu sp. zn. 8 As 6/2011 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 449/06 neshledal opodstatněnými námitky a tvrzení stěžovatelky, že povinnost podrobit se očkování nelze stanovit předpisem nižší právní síly (vyhláškou), že by stanovení povinnosti podrobit se povinnému očkování bylo v jejím případě nepřiměřeným zásahem do jejích práv a že byla zasažena ve svém právu na vzdělání, resp. že byla porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postoj její zákonné zástupkyně ve věci podrobení se stanovenému pravidelnému očkování byl veden především péčí o její zdraví, přičemž zákonná zástupkyně očkování jako takové neodmítá, ale pouze chce mít jako rodič rozhodující slovo ohledně jakéhokoliv medicínského zákroku, včetně očkování vlastního dítěte. Podrobně rozvedla důvody, pro které zákonná zástupkyně odepřela souhlas s jejím očkováním s tím, že povinným očkováním není ve skutečnosti zajištěna ochrana veřejného zdraví alespoň v takovém rozsahu, aby právě tato ochrana byla dostatečným důvodem pro omezení práva jedince na svobodný a informovaný souhlas s lékařským zákrokem, práva na zdraví a život a práva na vzdělání, a je rovněž v rozporu s čl. 26 Úmluvy o biomedicíně, pokud rozsah omezení ve vztahu k výkonu práv deklarovaných touto úmluvou je stanoven pouze podzákonným právním předpisem, jenž svým obsahem ani nevyhovuje podmínce "nezbytnosti" omezení ve smyslu čl. 26 Úmluvy o biomedicíně. Jelikož tak nejsou platně stanovena pravidelná očkování, jimž by se měla ve smyslu §50 zákona o ochraně veřejného zdraví podrobit, nemá oporu v zákoně ani rozhodnutí o jejím nepřijetí do mateřské školy, které současně vnímá i jako zásah do svých oprávněných zájmů na možnost vzdělání a jeho svobodnou volbu. V podrobnostech se pak vymezuje proti právním závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 As 6/2011, o které soud i v její věci své rozhodnutí opřel, a setrvává konečně i v tvrzení ohledně vady správního řízení, neboť se skutečný důvod nepřijetí do mateřské školy dozvěděla až z rozhodnutí žalovaného, a tudíž nedošlo pouze k doplnění odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ale "k nahrazení celého rozhodnutí". Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Klíčové pak je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, tak i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje s věcmi, v nichž již dříve Ústavní soud rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS ÚS 449/06, a zejména pak nálezy ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14 a Pl. ÚS 19/14. To je významné potud, že se závěry v nich obsažené uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého. Ač Ústavní soud v této věci v úplnosti odkazuje na plná odůvodnění těchto nálezů, považuje současně za praktické i zde připomenout vůdčí závěry, tam vyjádřené. K zásadní otázce, zda je povinným očkováním zajištěna ochrana veřejného zdraví alespoň v takovém rozsahu, aby právě tato ochrana byla dostatečným důvodem pro omezení práva jedince na svobodný a informovaný souhlas s lékařským zákrokem, práva na zdraví a život a práva na vzdělání, Ústavní soud již v nálezu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06 vyslovil, že "jakkoliv citovaná Úmluva (o biomedicíně) stanoví základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku v oblasti péče o zdraví bez svého souhlasu (čl. 5, resp. pro osoby neschopné dát souhlas, čl. 6), současně stanoví možnost omezení tohoto práva, pokud jsou taková omezení nezbytná v demokratické společnosti "v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných" (čl. 26 Úmluvy). Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat (margin of appreciation). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho rozhodnutí zásadně nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování. Povinné očkování je v obecné rovině plně ospravedlnitelné též ve vztahu k dalším základním právům stěžovatele. Ústavní soud k tomu připomíná stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, podle něhož očkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí preventivního působení očkování je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti, kterým je proočkovanost cca 90%. Povinné očkování je tak ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny)". V nálezu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14 poté dospěl k závěru, že "očkování představuje prostředek imunizace proti vybraným nákazám, společenský benefit vyžadující sdílenou odpovědnost členů společnosti, tedy určitý akt sociální solidarity od těch, kteří podstupují riziko, v současném majoritně přijímaném vědeckém poznání však označovaném za minimální, aby ochránili zdraví celé společnosti. Očkování dostatečné většiny populace totiž zabraňuje šíření nákazy vybraných nemocí, čímž poskytuje ochranu nejen těm, kteří byli očkováni. Čím vyšší je pak podíl neočkovaného vůči očkovanému obyvatelstvu, tím vyšší je také riziko opětovného rozšíření nákazy, a to nejen mezi těmi, kteří dobrovolně odmítli očkování, ale také mezi těmi, kteří nemohli být očkováni z vážných, zejména zdravotních důvodů. V neposlední řadě je rozšířením nákazy ohrožena i ta část osob, která sice očkována byla, avšak vakcinace v jejich případě nedosáhla požadovaného efektu. V posuzovaném případě, kdy je vakcinace podmínkou pro přijetí dítěte do mateřské školy, jsou těmito osobami, vystavenými riziku nákazy, zejména děti, které mohou v případě nákazy čelit zvlášť závažným důsledkům. Z těchto důvodů lze považovat podrobení se očkování dítěte před jeho přijetím do mateřské školy za akt sociální solidarity, který nabývá svého významu s rostoucím množstvím očkovaných dětí v kolektivech těchto předškolních zařízení. Naopak jako na sociální nespravedlnost by bylo možné nahlížet na případy, pokud by určitá skupina dětí přijatých do předškolních zařízení odmítala bez závažných důvodů očkování a čerpala tak výhody vyplývající z úspěšnosti vakcinace, resp. z ochoty ostatních dětí, navštěvujících předškolní zařízení, vzít na sebe ono minimální riziko, které z očkování plyne" (bod 102, 103 nálezu). Na základě výše uvedeného Ústavní soud vyslovil, že "není důvod předškolní vzdělávání, jako proces vedoucí k osvojování stanovených dovedností, postojů a vědomostí ... vylučovat z dosahu práva na vzdělání dle čl. 33 Listiny" (bod 83 nálezu), proto uzavřel, že "zákonné stanovení podmínky podrobit se stanovenému očkování, aby mohlo být dítě přijato do předškolního zařízení, není protiústavním omezením práva na vzdělání garantovaného ustanovením čl. 33 Listiny. Napadená úprava (pozn. zde ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví) prošla testem rozumnosti, neboť nezasahuje do samotného jádra práva na vzdělání, sleduje legitimní cíl a k dosažení tohoto cíle zvolila racionální, a nikoliv svévolné prostředky" (bod 107 nálezu). K námitce, že je v rozporu s čl. 26 Úmluvy o biomedicíně, je-li rozsah omezení ve vztahu k výkonu jí deklarovaných práv stanoven toliko podzákonným právním předpisem (vyhláškou o očkování proti infekčním nemocem), Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14, též s poukazem na právní závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. 8 As 6/2011, podle něhož "rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v §46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavněprávním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)", konstatoval, že "za pomoci jazykového i systematického výkladu lze proto oprávněně dovodit, že text ustanovení §46 zákona o ochraně veřejného zdraví je dostatečně jasný a srozumitelný a vyplývají z něj spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto prováděcí vyhlášce za účelem regulace podrobností spjatých s realizací povinné vakcinace, využívá podzákonná norma v daných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v zákoně. Nedošlo tedy k legislativnímu zásahu do garancí poskytnutých nositelům základních práv a svobod v čl. 4 odst. 1, 2 Listiny" (bod 70 nálezu). V této souvislosti Ústavní soud dále uvedl, že za garanci respektování kategorického postulátu čl. 4 odst. 4 Listiny "považuje právní úpravu odst. 2, 3 ustanovení §46 zákona o ochraně veřejného zdraví" na niž "navazuje znění prováděcí vyhlášky, jež obsahuje na více místech konkrétní a detailně vymezené povinnosti poskytovatele zdravotních služeb, jejichž splnění má zajistit, že očkování bude provedeno řádně.... Takto rekapitulovaný obsah právní úpravy sleduje cíl zajistit, aby povinné očkování proti infekčním nemocem proběhlo řádně a nesnížilo hranici omezení fyzické osoby na úkor šetření podstaty a smyslu základního práva v intencích čl. 4 odst. 4 Listiny" (bod 71 nálezu). Na základě provedeného pětistupňového testu omezení práva na soukromí (ve vztahu ke garanci nedotknutelnosti osoby ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny) zákonnou úpravou institutu povinné vakcinace pak uzavřel, že "v českých i mezinárodních pramenech a doporučeních k této problematice kladen důraz na požadavek uskutečnění programů veřejného očkování včetně dětské imunizace, a to za účelem minimalizace šíření infekčních nemocí v zájmu ochrany veřejného zdraví. Úprava institutu povinného očkování, jež je plně v kompetenci vnitrostátního zákonodárství, slouží realizaci tohoto požadavku. Test tedy vyznívá ve prospěch stávající právní úpravy"(bod 84 nálezu). Při vázanosti výše označenými vykonatelnými nálezy Ústavního soudu, resp. tam vyslovenými právními závěry, proto Ústavnímu soudu v dané věci nezbylo než uzavřít, že napadená rozhodnutí správních soudů, jakož i jim předcházející rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo rozhodnuto o nepřijetí stěžovatelky do mateřské školy, v ústavní stížnosti vytýkanými ústavně právními deficity netrpí. Uvedené platí i o námitce porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení, k níž lze dodat jen tolik, že se s ní oba soudy řádně a v přiměřeném rozsahu vypořádaly, přičemž jejich právnímu závěru, k němuž dospěly, nelze z hlediska práva podústavního, natož ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, ničeho vytknout. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost spolu s akcesorickým návrhem na zrušení §1 písm. b) ve slově "pravidelného", §2 odst. 1 písm. a), §2 odst. 2, §3, §4, §5, §6 a §7 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:3.US.1479.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1479/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název Povinné očkování
Datum rozhodnutí 16. 4. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 24. 4. 2014
Datum zpřístupnění 7. 5. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - nezletilá
Dotčený orgán SOUD - NSS
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
jiný právní předpis; 537/2006 Sb.; vyhláška o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů; §1/b ve slově "pravidelného", §2/1/a, §2/2, §3, §4, §5, §6, §7
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 6
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 33, čl. 4 odst.1, čl. 4 odst.2, čl. 4 odst.4, čl. 15 odst.1, čl. 31, čl. 32 odst.4, čl. 7, čl. 10, čl. 6
  • 96/2001 Sb./Sb.m.s., čl. 5, čl. 6, čl. 24, čl. 26
Ostatní dotčené předpisy
  • 200/1990 Sb.
  • 258/2000 Sb., §46
  • 537/2006 Sb., §7, §1 písm.b, §2 odst.1 písm.a, §2 odst.2, §3, §4, §5, §6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na vzdělání
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip autonomie vůle a svobody jednání soukromé osoby
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/právo na život
základní ústavní principy/princip dělby moci/"political questions"
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstřík zdravotní péče
vůle/autonomie
ochrana osobnosti
odškodnění
dítě
rodiče
správní sankce
lékařské vyšetření
lékař
veřejný zájem
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1479-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 87949
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18