ECLI:CZ:US:2015:3.US.1482.15.1
sp. zn. III. ÚS 1482/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Commexim Group a. s., se sídlem Jílové u Prahy, Rudných dolů 291, zastoupené JUDr. Josefem Peštou, advokátem, AK se sídlem Praha 4, Lipenská 555, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015 č. j. 9 As 218/2014-77 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014 č. j. 50 A 8/2014-74, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 15. 5. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2015, Commexim Group a. s., se sídlem Jílové u Prahy (dále jen "navrhovatelka" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, schválených usnesením Zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011 č. 4-20/2011/ZK (vydaných formou opatření obecné povahy dne 7. 2. 21012 s účinností od 22. 2. 2012), v části textového i grafického vymezení koridoru pro umístění stavby D173 označeného jako "silnice II/335: úsek Lipany - Světice" (dále jen "opatření obecné povahy").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Navrhovatelka je vlastníkem specifikovaných pozemků v obci Říčany a k. ú. Říčany u Prahy, na nichž v souladu s územním plánem obce v lokalitě u obce Světice realizuje svůj podnikatelský záměr výstavby bytového domu a několika rodinných domů. Je toho názoru, že opatřením obecné povahy byla zkrácena na svých právech, zejména právu vlastnickém a právu svobodně podnikat, neboť její podnikatelský záměr bude zcela zmařen a nemovitosti zastavené ve prospěch financujících bank budou znehodnoceny. Koridor D173, jehož podstatou je umístění stavby části silnice druhé třídy (II/335) v úseku Lipany - Světice, vede přes její nemovitosti, zároveň se nachází v jejich blízkosti, a zasahuje tak výrazně do jejích práv. Stěžovatelka již započala s terénními úpravami a byla již vydána řada souvisejících veřejnoprávních rozhodnutí. Je toho názoru, že opatření obecné povahy nebylo přijato zákonem stanoveným způsobem.
Dne 1. 7. 2014 rozsudkem č. j. 50 A 8/2014-74 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") návrh navrhovatelky na zrušení opatření obecné povahy zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Správní soud se neztotožnil s argumentací navrhovatelky, že navrhovaný koridor je nadbytečný a poškozující životní prostředí, zasahuje do jejího práva na podnikání a znemožní její podnikatelský záměr, a své rozhodnutí podrobně odůvodnil, přičemž se zabýval též otázkou kontinuity územního plánování a námitkou týkající se neurčitosti vymezení napadeného koridoru.
Dne 12. 3. 2015 rozsudkem č. j. 9 As 218/2014-77 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost navrhovatelky proti rozsudku správního soudu ze dne 1. 7. 2014 č. j. 50 A 8/2014-74 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). V odůvodnění uvedl, že stěžovatelkou uplatněnými námitkami se dostatečně zabýval již správní soud v napadeném usnesení, jehož odůvodnění považuje za správné a přesvědčivé, a plně se s ním ztotožňuje. Opakované námitky stěžovatelky o zmaření jejího podnikatelského záměru nejsou důvodné. Ve fázi přijímání koridoru veřejně prospěšné stavby na úrovni zásad územního rozvoje nejsou přesné parametry jeho trasování v terénu zcela zřejmé. Ke zpřesnění bude docházet v navazující územně plánovací dokumentaci, a tam se také stěžovatelka může odpovídajícím způsobem bránit.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakovala skutkové okolnosti její věci a zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Znovu namítla, že koridor D173 se týká jejích nemovitostí, přes něž vede a zároveň se nachází v jejich blízkosti, a zasahuje výrazně do jejích práv, zejména do práva vlastnického a do práva svobodně podnikat, a že její podnikatelský záměr v této lokalitě bude zcela zmařen a nemovitosti, zastavené ve prospěch financujících bank, znehodnoceny.
Správnímu soudu stěžovatelka vytkla, že její žalobu zamítl, aniž by se zabýval všemi body žaloby, a že při svém rozhodování vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pominul některá tvrzení a důkazy, a při hodnocení důkazní a skutkové situace dospěl ke zjevně nesprávnému závěru. Správní soud se dle přesvědčení stěžovatelky nezabýval jejími tvrzeními o neposouzení kumulativních a synergických vlivů, nevyhodnocení vlivů s ohledem na veřejné zdraví, a neurčitosti vymezení koridoru.
Stěžovatelka dále tvrdila, že postupem správního soudu, jakož i kasačního soudu, jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně bylo protiústavním způsobem zasaženo do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a došlo též k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Obě napadená rozhodnutí stěžovatelka označila za překvapivá i vzhledem k tomu, že v předchozích obdobných případech (rozsudek správního soudu č. j. 50 A 16/2013-97 a rozsudek kasačního soudu č. j. 4 Aos 1/2013-125) oba soudy rozhodovaly "zcela rozdílně", čímž došlo k porušení zákazu libovůle při soudním rozhodování, porušení principu právní jistoty a důvěry v právo a v právní stát, porušení principu legitimního očekávání, principu předvídatelnosti, srozumitelnosti a bezrozporovosti rozhodování soudů a porušení zákazu překvapivých rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti, s nimiž se správní soud i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly, je tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na soudní ochranu, nesprávným právním posouzením věci stěžovatelky, a to především v otázce, zda bylo zasaženo do jejího vlastnického práva, práva svobodně podnikat a práva na ochranu vlastnictví, případně i práva na příznivé životní podmínky a na ochranu zdraví.
K tvrzení o porušení základního práva spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu, dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." Již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti jsou pravomocná soudní rozhodnutí, je zřejmé, že základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu (soudní ochraně) stěžovatelce nebylo odepřeno.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem správního soudu, který se podle stěžovatelky nezabýval všemi návrhovými body žaloby, tj. zejména namítaným "Neposouzením kumulativních a synergických vlivů a absence vyhodnocení vlivů s ohledem na jejich lokalizaci", v důsledku čehož napadená rozhodnutí byla překvapivá, Ústavní soud připomíná, že nedostatky spravedlivého procesu v řízení před správním soudem mohou být v ústavní stížnosti oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v kasační stížnosti a kasační soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. K uvedenému tvrzení stěžovatelky o "překvapivosti" rozhodnutí správního soudu v důsledku toho, že se údajně nezabýval namítaným posouzením kumulativních a synergických vlivů koridoru D173, Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila a kasační soud se s ní ústavně relevantním způsobem vyrovnal v bodě 32 a násl. svého rozsudku. Tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, je proto zjevně neopodstatněné.
K tvrzení o porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Stěžovatelka svoje tvrzení o protiústavním zásahu do základního práva dle čl. 11 Listiny nedoplnila žádnou podrobnější ústavněprávní argumentací, a to přes skutečnost, že již kasační soud v bodě 37 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že "[o]pakované námitky, dle kterých bude podnikatelský záměr zmařen tím, že koridor D173 bude umístěn na pozemcích stěžovatelky, nejsou důvodné. Ve fázi přijímání koridoru veřejně prospěšné stavby na úrovni zásad územního rozvoje nejsou přesné parametry jeho trasování v terénu zcela zřejmé. Ke zpřesnění bude docházet v navazující územně-plánovací dokumentaci, a tam se také stěžovatelka může odpovídajícím způsobem bránit." Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 Listiny je tudíž zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozhodnutích, ani ústavní stížnosti samotné, neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující tvrzeným protiústavním zásahům do základních práv stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu