ECLI:CZ:US:2015:3.US.1504.14.2
sp. zn. III. ÚS 1504/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené JUDr. Irenou Homolovou LL.M., advokátkou se sídlem Terezínská 701/6, 190 00 Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2014 č. j. 28 Co 40/2014-600 a proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Nc 13/2012-536, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2014 a doplněné podáním ze dne 11. 6. 2014, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 32 odst. 1 odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 Úmluvy o právech dítěte, čl. 2 a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 P 1352/2013, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Stěžovatelka je matkou nezletilé dcery J. A. Š. a nezletilého syna R. S. Š. Otcem dětí je J. Š.
Ve věci výchovy a výživy nezletilých dětí probíhá mezi rodiči několik soudních sporů o úpravu rodičovské zodpovědnosti před různými soudy v České republice. Kromě toho probíhala řízení, týkající se navrácení dětí z ciziny, před slovenskými soudy. Kolizním opatrovníkem nezletilých dětí v těchto sporech byl ustanoven Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně.
Pro posouzení předmětu nynější ústavní stížnosti, tak jak byl vymezen stěžovatelkou, jsou relevantní tato soudní rozhodnutí:
Usnesením Okresního soudu Košice I ze dne 23. 9. 2013 č. j. 11 P/26/2012-624 ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. 10. 2013 č. j. 11 P 26//2012-653 označený soud na návrh otce nařídil návrat obou nezletilých dětí ze Slovenské republiky do místa obvyklého pobytu v České republice. Stěžovatelce uložil povinnost zajistit navrácení nezletilých dětí ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci usnesení. Pro případ, že matka v souladu s výrokem ad II tohoto usnesení nezletilé děti nevrátí do České republiky, byla jí uložena povinnost odevzdat nezletilé děti otci dětí po uplynutí této lhůty. V případě návratu matky a nezletilých dětí do České republiky otci uložil povinnost zajistit až do rozhodnutí příslušného soudu v České republice a úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem, případně o rozvodu manželství rodičů, přiměřené ubytování na jeho náklady.
Krajský soud v Košicích usnesením ze dne 25. 11. 2013 č. j. 7 CoP/370/2013-728 7112205501 potvrdil usnesení Okresního soudu v Košicích ve výroku o nařízení návratu nezletilých dětí a s ním spojených povinností. Výrok ohledně povinnosti matky nezletilých dětí zajistit jejich navrácení ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení změnil tak, že tuto lhůtu zkrátil na tři dny od právní moci usnesení.
V dalším řízení ve věci péče o nezletilé děti, vedeném před Okresním soudem Praha - východ, v řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti, o návrhu otce na pokračování řízení, o návrhu na přenesení příslušnosti a o návrhu na předběžné opatření rozhodl Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 18. 12. 2013 č. j. 30 Nc 13/2012-536 10 P a Nc 22/2012 tak, že v řízení se pokračuje (výrok I), Okresní soud Praha - východ přenáší místní příslušnost na Okresní soud v Ostravě, kterému po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena (výrok II), místem bydliště nezletilých dětí se až do pravomocného rozhodnutí ve věci samé určuje byt č. X1 v bytovém domě na ulici X2 a dále rozhodl, že bez souhlasného rozhodnutí obou rodičů nebo dalšího rozhodnutí soudu nesmí žádný z rodičů nezletilé děti z tohoto bydliště přestěhovat (výrok III).
O odvolání matky dětí proti prvoinstančnímu usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Nc 13/2012-536 rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. ledna 2014 č. j. 28 Co 40/2014-600 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní stížnost směřuje proti posledně uvedeným rozhodnutím Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 12. 2013 a Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2014.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti interpretuje návratové usnesení slovenských soudů tak, že jí byla uložena povinnost odebrat se s dětmi do místa jejich obvyklého bydliště v obci X3 v České republice, a to přesto, že podniková ubytovna, kde se rodiče s dětmi před jejich přemístěním stěžovatelkou do Slovenské republiky zdržovali, již neexistuje. Protože v této obci otec nezletilých dětí stěžovatelce a dětem ubytování na své náklady nezajistil, považovala stěžovatelka takové jednání otce nezletilých dětí za důvod ke svému návratu i s dětmi zpět na Slovensko. Stěžovatelka si prý po čase ubytování pro sebe a děti v obci X3 zajistila sama na své náklady, ty však byly vynaloženy zcela bezúčelně, neboť napadenými rozhodnutími soudů České republiky je nucena se i s dětmi přestěhovat do bytu v O., určeného soudním rozhodnutím.
Otec nezletilých dětí prý sice již v návratovém řízení deklaroval ochotu zajistit ubytování stěžovatelky a nezletilých dětí v bytě č. X1 o velikosti 2 + 1 v O. na ulici X2, poblíž svého bydliště a bydliště svých rodičů, stěžovatelka však není srozuměna s tím, že jde o byt, který má otec v podnájmu od své matky, s níž stěžovatelka nemá dobré vztahy.
Stěžovatelka s obsahem usnesení Okresního soudu Praha - východ, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Praze nesouhlasí, namítá, že soudy při svém rozhodování vycházely jen z tvrzení otce nezletilých dětí a z jím předložených listin. Tvrzení otce nezletilých dětí byla však prý nepravdivá, protože dcera zde pobývala jen po dobu čtyř měsíců proti vůli stěžovatelky. Stěžovatelka má k užívání předmětného bytu v O. výhrady z hlediska případných (budoucích) střetů jejích užívacích práv a užívacích práv matky otce dětí, která by jí prý mohla z tohoto bytu kdykoliv vykázat, což stěžovatelka považuje za porušení svých rodičovských práv a porušení ochrany práv nezletilých dětí.
Těmito námitkami stěžovatelky se prý oba obecné soudy při svém rozhodování nezabývaly a o návrzích rozhodly bez nařízení jednání a bez dostatečného dokazování, aniž vyčkaly zastavení dříve zahájeného řízení ve věcech péče o nezletilé vedené v té době u Okresního soudu v Košicích a aniž vyčkaly předání jím vedeného opatrovnického spisu místně příslušnému soudu v České republice.
Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a požádala rovněž o anonymizaci údajů o totožnosti všech osob, jichž se týká toto řízení.
IV.
Ústavní soud usnesením ze dne 10. 2. 2015 návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí odmítl.
Usnesením ze dne 16. 2. 2015 Ústavní soud rozhodl, že v textu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1504/14 se neuveřejní údaje o totožnosti stěžovatelky, jakož ani další údaje umožňující zjištění totožnosti účastníků řízení před obecnými soudy, především pak obou nezletilých dětí, a to tak, že se provede úplná anonymizace s iniciálami.
V.
Ústavní soud vzal v úvahu námitky stěžovatelky, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy, což by zavdávalo důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. V posuzovaném případě však nebyly zjištěny žádné ústavněprávní závady v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích.
Námitky stěžovatelky proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím jsou zčásti vybudovány na prostém nesouhlasu se skutkovými zjištěními a na jejich základě vyvozenými právními závěry obou obecných soudů, ve zbytku pak se opírají jen o hypotetické úvahy o možném střetu zájmů jí jako matky nezletilých dětí při dosud nerealizovaném užívání bytu, který jí byl poskytnout otcem nezletilých dětí jako soudní záruka zajištění odpovídajícího bydlení při soudem nařízeném návratu nezletilých dětí do České republiky. Takto stěžovatelkou vedená skutková polemika však nemá žádnou ústavněprávní relevanci.
Bylo věcí obecných soudů, aby na základě všech dosud známých skutečností učinily závěr o potřebě vhodných opatření a aby zjistily, zda jsou splněny zákonné podmínky pro navrhovaná rozhodnutí. Ústavní soud je limitován při přezkumu rozhodnutí obecných soudů svým ústavním zakotvením v systému soudní moci. Jak je uvedeno shora, pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Ústavní soud se přesvědčil, a to i studiem soudního spisu, že obecné soudy se velmi důkladně zabývaly všemi uplatněnými námitkami všech účastníků řízení, pečlivě hodnotily provedené důkazy a že jejich rozhodnutí jsou v tomto směru dostatečně odůvodněna.
Ústavní soud nemůže dát za pravdu stěžovatelce ani v tom, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces tím, že soudy v České republice rozhodovaly dříve, než bylo zastaveno dříve zahájené řízení ve věci péče o nezletilé děti před Okresním soudem v Košicích. Jak správně uvedl již odvolací soud, nečinnost slovenského soudu s ohledem na jeho již zřejmou nepříslušnost rozhodovat ve věcech poté, co tzv. návratovým rozhodnutím byla určena příslušnost soudů České republiky, nemůže jít k tíži účastníků řízení a zejména nemůže poškozovat zájem nezletilých dětí na řádný výkon rodičovských práv obou jejich rodičů.
Ústavní soud v souladu se svým usnesením, jímž odmítl návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, opětovně zdůrazňuje, že stěžovatelka je povinna se podrobit pravomocným a vykonatelným rozhodnutím místně příslušných českých soudů a je povinna zanechat účelového a zjevně obstrukčního jednání v souvislosti s jejím odmítáním přestěhovat obě nezletilé děti do soudem určeného místa bydliště. Předmětný byt, který byl pro tento účel zajištěn otcem nezletilých dětí, byl ostatně uváděn jako záruka jejich přiměřeného ubytování na území České republiky již v návratovém řízení konaném před Okresním soudem Košice-okolie. Subjektivní a hypotetické výhrady stěžovatelky k užívání bytu, navíc za situace, v níž užívání předmětného bytu žádné objektivní překážky nebrání, nemají jakoukoli ústavněprávní relevanci.
Výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do této jejich pravomoci zasahovat. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti v podstatě uvádí tytéž argumenty, se kterými se vypořádal již odvolací soud. Tím ovšem Ústavní soud staví do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu