ECLI:CZ:US:2015:3.US.1504.15.1
sp. zn. III. ÚS 1504/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Chmela, zastoupeného Mgr. Petrem Kašparem, advokátem se sídlem Jiřího Franka 1726, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015 č. j. 30 Cdo 120/2015-492, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014 č. j. 24 Co 254/2014-428 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 22. května 2013 č. j. 0 P 51/94-574, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel odvolán z funkce opatrovníka Dany Ryšinové, omezené ve svéprávnosti (dále jen "opatrovanka"), a jmenoval jí opatrovnici Elišku Kohoutovou. Z řízení vyplynulo, že mezi opatrovankou a (dosavadním) opatrovníkem dlouhodobě existuje stav nedůvěry, opatrovanka opatrovníka odmítá a ustáleně projevuje své stanovisko a přání, aby se stala její opatrovnicí Eliška Kohoutová. Kromě nedůvěry opatrovanky ke stávajícímu opatrovníkovi existuje ještě problém bydlení stěžovatele v domě opatrovanky. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, to však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že pokud opatrovanka dlouhodobě vyjadřovala své přání, aby na místo stěžovatele byla opatrovnicí jmenována Eliška Kohoutová, její teta (což je zjištění, k němuž dospěl soud prvního stupně), ve skutečnosti se nejedná o skutečnou vůli opatrovanky (což stěžovatel při řízení před okresním soudem namítal). Poukázal přitom na posudek o duševním stavu opatrovanky znalce MUDr. Jiřího Baziky, který je součástí spisu, a v němž se konstatuje, že opatrovanka je ohrožena svojí sugestibilitou, snadnou ovlivnitelností a nezdrženlivostí, nemá na věc pevný názor a je hodně ovlivnitelná.
4. Stěžovatel je toho názoru, že opatrovanka během řízení, na nějž se dostavovala vždy v doprovodu Elišky Kohoutové, nijak srozumitelně nevysvětlila, proč si přeje, aby stěžovatel přestal být jejím opatrovníkem. Pouze konstatovala, že má tetu ráda a že jí stěžovatel šikanuje, aniž by uvedla, co si pod tímto pojmem konkrétně představuje. Existence negativního vztahu opatrovanky ke stěžovateli však není ani nijak zmíněna ve výše uvedeném znaleckém posudku MUDr. Jiřího Baziky.
5. Na základě uvedených skutečností se stěžovatel domnívá, že okresní soud závažně procesně pochybil, pokud se při zjištění názoru opatrovanky ohledně změny opatrovníka spokojil s jejím výslechem, a neustanovil odborníka, znalce v oboru zdravotnictví - psychiatrie, jako tomu bylo v případě řízení o přezkoumání její způsobilosti k právním úkonům. Z téhož důvodu pochybily dle stěžovatele též Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud, když ve svých výše zmíněných rozhodnutích uvedený rozsudek Okresního soudu v Benešově potvrdily. Všechny uvedené soudy opomenutím provedení znaleckého posudku v oboru psychiatrie porušily závažným způsobem svoji odpovědnost za zjištění skutkového stavu, neboť uvedené řízení je řízením nesporným, čímž porušily stěžovatelovo ústavně zaručené ústavní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.
9. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel není spokojen s tím, jakým způsobem okresní soud zjišťoval skutečnou vůli opatrovanky, aby byla namísto stěžovatele jmenována opatrovníkem jiná osoba (teta opatrovanky). K tomu Ústavní soud uvádí, že v řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na https://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud má za to, že stěžovatelovo právo na soudní ochranu nebylo dotčeno tím, že ke zjištění skutečné vůle opatrovanky nebyl zpracován další znalecký posudek (i kdyby tento důkaz stěžovatel navrhl, což není z ústavní stížnosti zřejmé), za situace, kdy opatrovanka byla schopná tuto vůli sama vyjádřit v rámci soudního řízení o ustanovení opatrovníka. Obecné soudy přitom vzaly v potaz nejen přání opatrovanky, ale též další zjištění (např. skutečnost, že stěžovatel bydlel v domě opatrovanky). Cílem a účelem řízení o jmenování opatrovníka je přitom ochrana opatrovance, nikoli ochrana (dosavadního) opatrovníka. K tomu lze odkázat zejména na §62, §63 a §471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vzhledem k tomu, že jinou relevantní (ústavněprávní) argumentaci ústavní stížnost neobsahuje, Ústavní soud neshledal, že by měl v dané věci jakkoli zasáhnout.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu