ECLI:CZ:US:2015:3.US.1583.15.1
sp. zn. III. ÚS 1583/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti SOLAR PROTECTION, s. r. o., IČ 289 11 172, se sídlem 664 31 Česká 283, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Čechyňská 16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015 č. j. 3 Afs 174/2014-25, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014 č. j. 62 Af 89/2013-61, proti rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu ze dne 4. 1. 2013 č. j. 2377/13/4022-07000-303318, ze dne 6. 3. 2013 č. j. 63289/13/4022-07000-303318 a ze dne 3. 5. 2013 č. j. 163547/13/4022-07000-303318, a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně ze dne 28. 8. 2013 č. j. 20976/13/5000-14203-706599, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Specializovaného finančního úřadu a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 25. 5. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2015, se společnost SOLAR PROTECTION, s. r. o., se sídlem 664 31 Česká 283 (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byl porušen princip rovnosti osob před zákonem dle čl. 20, zásada zákazu diskriminace dle čl. 21, právo vlastnit majetek dle čl. 17 odst. 1 a právo na svobodu podnikání dle čl. 16 Listiny základních práv Evropské unie, právo vlastnit majetek dle čl. 11 a právo na svobodu podnikání dle čl. 25 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí, vydaná ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle (nyní již zrušeného) zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"), zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "správní soud") domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. 8. 2013 č. j. 20976/13/5000-1423-706599, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzena rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 4. 1. 2013 č. j. 2377/13/4022-07000-303318, ze dne 6. 3. 2013 č. j. 63289/13/4022-07000-303318 a ze dne 3. 5. 2013 č. j. 163547/13/4022-07000-303318, jimiž byly zamítnuty její stížnosti na postup plátce daně, a to společnosti E.ON Distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně") při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen "odvod") podle ust. §7e a §7g zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Dne 1. 8. 2014 rozsudkem č. j. 62 Af 89/2013-61 správní soud žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. 8. 2013 č. j. 20976/13/5000-14203-706599 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Dne 18. 3. 2015 rozsudkem č. j. 3 Afs 174/2014-25 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 1. 8. 2014 č. j. 62 Af 89/2013-61 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že byla porušena její shora již uvedená základní práva.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nepokládá za nutné dále podrobněji rekapitulovat průběh řízení před správními orgány resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatelku vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i stěžovatelce známo.
Správní soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.
Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je však ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by byl porušen toliko tehdy, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).
V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy, jak bylo již konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze shromážděných podkladů Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce bylo napadenými rozhodnutími ukládáno přílišné břemeno, anebo bylo zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo.
Ústavní soud opakuje to, co stěžovatelce sdělil již vícekrát (naposledy v usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 975/15), tedy že se se stěžovatelkou podanými a totožnými ústavními stížnostmi, brojícími proti obsahově shodným rozhodnutím orgánů veřejné moci, zabýval v minulosti již několikrát (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3722/13 ze dne 5. 2. 2014 nebo sp. zn. III. ÚS 2957/13 ze dne 21. 11. 2013; dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti v podstatě nereaguje na rozsáhlou argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích a nepromítá do své argumentace závěry zmíněné rozhodovací činnosti Ústavního soudu, je třeba považovat projednávanou stížnost za pokračující polemiku s mnohokrát potvrzenými závěry Ústavního soudu. Jelikož ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci pro odchýlení se od těchto závěrů a Ústavní soud pro takové odchýlení sám žádný důvod neshledal, lze v plném rozsahu, za využití možnosti dané Ústavnímu soudu ustanovením §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, odkázat na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu