ECLI:CZ:US:2015:3.US.1595.15.1
sp. zn. III. ÚS 1595/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou se sídlem v Kutné Hoře, Andělská 300, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 3 Tdo 345/2015, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. 7 To 519/2013 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. 2 T 204/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud v Mostě shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. řádu soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody specifikovanou částku a se zbytkem nároku odkázal poškozeného podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Podrobně popisuje svoji verzi konfliktu s poškozeným, jakož i důvody jeho vzniku, a zdůraznil, že poprvé kopl do dveří bytu poškozeného dne 6. 12. 2011, ovšem nikoli s takovou razancí, jak je mu kladeno za vinu; dne 8. 12. 2011 se dostavil k bytu poškozeného znovu, tentokrát již na jeho výzvu, ten mu však stejně jako v předchozích dnech neotevíral, a proto znovu několikrát kopl do dveří. Poškozený mu následně otevřel a pozval ho dál, poté mezi nimi došlo k slovní výměně názorů ohledně svědkyně Ristanové a vrácení věcí, pro které si k ní přišel; s poškozeným se přitom snažil dohodnout na náhradě škody vzniklé poškozením dveří dne 6. 12. 2011, což také poškozený posléze potvrdil i před soudem. Není však pravdou, že by byl z bytu vykazován, a že by v něm přesto neoprávněně setrvával až do příjezdu přivolané policejní hlídky. Stěžovatel připouští, že vstupní dveře poškodit mohl, avšak nikoli v takové míře, jak poškozený uváděl ve své výpovědi. Obecným soudům proto stěžovatel vytýká, že o jeho vině rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a že jednotlivé důkazy nehodnotily v souladu s požadavky zákona, přičemž zejména neprověřily jeho obhajobu, potvrzovanou svědkem Romanem Berkim.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly, a proto postačí odkázat především na str. 6 - 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 - 6 usnesení odvolacího soudu. Stojí za připomenutí, že rovněž svědek Roman Berki popsal, že stěžovatel dne 8. 12. 2011 do dveří bytu kopal, po posledním kopu se dveře bytu otevřely, poté do bytu poškozeného vnikl, a popis události odpovídá výpovědi poškozeného Michala Fedora, přičemž přivolaní policisté uvedli, že stěžovatel se nacházel na chodbě bytu, nikoli na chodbě domu.
Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu