ECLI:CZ:US:2015:3.US.1621.13.1
sp. zn. III. ÚS 1621/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2012 č. j. 4 Tdo 993/2012-72, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2010 č. j. 9 To 168/2010-8155 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. ledna 2009 č. j. 14 T 78/2007-7920, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 20. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na tajemství zpráv podávaných telefonem garantovaného čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (společně s dalšími obžalovanými) uznán vinným ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel se měl uvedených trestných činů dopustit tak, že se spolu s dalšími odsouzenými účastnil činnosti společenství mezinárodního charakteru dlouhodobé povahy, založeného za účelem dosahování finančních zisků pácháním trestné činnosti, spočívající v převaděčství ilegálních migrantů do České republiky s cílem následného "exportu" těchto osob do dalších cílových zemí. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě hodnocení obsahu odposlechů a vypracovaných znaleckých posudků, dále poznatků získaných při provedených domovních prohlídkách, jakož i výpovědí dalších odsouzených. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl stěžovatelovo odvolání v otázce viny, avšak v otázce trestu rozsudek nalézacího soudu zrušil a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody stejného trvání, pro jehož výkon jej však zařadil do věznice s dozorem. V hodnocení viny pak neshledal žádné pochybení nalézacího soudu, přičemž zejména zdůraznil zákonnost použití výpovědí obžalovaných z přípravného řízení, jakož i nařízení a provedení odposlechů obžalovaných osob. Proti rozsudku krajského soudu podali dovolání všichni obžalovaní. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V otázce zákonnosti nařízených odposlechů poukázal na zákon č. 177/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "novela trestního řádu") a konstatoval, že přezkum zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Nejvyšším soudem je od okamžiku účinnosti této novely řešen v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu ve smyslu ustanovení §314l a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") a tato otázka tudíž již nemůže být předmětem dovolacího řízení. Jako zjevně neopodstatněné odmítl pak Nejvyšší soud rovněž námitky stěžovatele, podle kterého v předmětné věci nedošlo k naplnění znaků trestného činu účasti na zločinném spolčení, jakož i námitky ohledně nedostatků výrokové části napadeného rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zformuloval své námitky proti napadeným rozhodnutím obecných soudů v těchto bodech, které podrobně rozvedl. Především tak namítá protiústavnost nařízení a provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a v souvislosti s tím tvrdí, že obecné soudy opřely výrok o vině stěžovatele o záznamy odposlechu, telekomunikačního provozu, přestože tyto záznamy odposlechu nebyly v řízení před obecnými soudy provedeny jako důkaz. Tvrdí, že obecné soudy opřely výrok o jeho vině i o výslechy spoluobviněných, které proběhly před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Výrokům v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vytýká jejich rozpor s §120 odst. 3 trestního řádu a jejich odůvodnění rozpor s §125 odst. 2 trestního řádu, neboť vedla k jeho odsouzení na základě procesně nepoužitelných důkazů. Konečně namítá, že Nejvyšší soud se odmítl zabývat stěžovatelem namítaným porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 13 Listiny.
4. Stěžovatel tak namítá zejména protiústavnost nařízení i provádění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Poukazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu v oblasti odposlechů, s níž jsou dle jeho názoru v rozporu příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané v jeho věci, stejně jako podněty policejních orgánů k jejich nařízení. Stěžovatel se zejména domnívá, že příkazy neobsahovaly náležitosti uvedené v ustanovení §88 trestního řádu, byly velmi obecné, nebyly individualizovány ve vztahu ke konkrétním osobám a obsahovaly jen vágní popis trestné činnosti. Za podstatnou vadu přípravného řízení, porušující jeho ústavně zaručená práva, považuje stěžovatel skutečnost, že spis neobsahoval podněty policejního orgánu a návrhy státního zástupce k vydání příkazů. Dále se v ústavní stížnosti namítá, že v době zahájení odposlechu nebyla splněna podmínka řízení pro závažný úmyslný trestný čin. Kvalifikace skutku popsaného ve skutkové větě jako trestný čin spáchaný v rámci zločinného spolčení nebyla podložena jednoznačnými a tomu odpovídajícími skutkovými zjištěními, a v tomto směru bylo právní posouzení stěžovatelova jednání nesprávné. Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že záznamy odposlechů jako důkaz neprovedl řádně, neboť je nepřehrál, resp. přehrál jen jejich zlomek. Namítl též, že soudy výrok o vině opřely o výslechy spoluobviněných uskutečněné před zahájením jeho trestního stíhání, což je v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále namítl, že rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku o vině absolutně nepřezkoumatelný, neboť je v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 trestního řádu, protože z něj není dle názoru stěžovatele zřejmé, ze spáchání kterých konkrétních skutků byli jednotliví obvinění uznáni vinnými. Stěžovatel také namítá, že za protiústavní považuje odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť se domnívá, že je v rozporu s ustanovením §125 trestního řádu, když z něj vůbec neplyne, na základě kterých důkazů soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině. Konečně dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se odmítl zabývat jím namítaným porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 13 Listiny. Poukázal na ustanovení §314l a násl. trestního řádu a polemizoval s názorem Nejvyššího soudu, že nebylo možné se přezkumu zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu domáhat cestou dovolání. Podle stěžovatele se však uvedená ustanovení trestního řádu nemohou aplikovat v případě, že na základě takto nařízeného odposlechu nebylo zahájeno trestní stíhání a odposlouchávaná osoba tedy nemůže dosáhnout vyslovení nezákonnosti a protiústavnosti takto nařízeného odposlechu v rámci trestního řízení. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že podle důvodové zprávy k novele trestního řádu i podle komentářů k této části trestního řádu je smyslem Řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle §314 l až 314 n trestního řádu dosáhnout rozhodnutí o tom, zda byl odposlech nařízen v souladu se zákonem, a to zejména pro účely případného odškodnění takto odposlouchávané osoby. V případě, že na základě nařízeného odposlechu telekomunikačního provozu bylo vůči odposlouchávané osobě zahájeno trestní stíhání, se přezkum příkazu k odposlechu neprovádí podle oddílu sedmého trestního řádu, ale tento přezkum jsou povinny v každém stadiu řízení provádět všechny orgány činné v trestním řízení řešící příslušnou trestní věc. V opačném případě by totiž tyto orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na svou funkci chránit ústavně zaručená práva účastníků trestního řízení a dohlížet nad zákonností a ústavností trestního řízení. Jestliže tedy Nejvyšší soud odmítl přezkoumat ústavnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v této věci, došlo tím podle mého názoru ze strany Nejvyššího soudu k odepření spravedlnosti a k porušení práva na spravedlivý proces. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
5. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Nejvyššího soudu JUDr. Dana Novotná, která uvedla, že stěžovatelova argumentace je pouze vyjádřením jiného právního názoru a nemá ústavní přesah. Tvrzená pochybení, spočívající vesměs v nesprávném výkladu zákona, tak nepředstavují zásah do stěžovatelových ústavních práv a svobod. Proto navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
6. Za okresní soud se k návrhu vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. Ivana Nefová, která uvedla, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť v řízení soud postupoval v souladu se zákonem a zcela nestranně. Rovněž tak uvedla, že stěžovatel nebyl informován a poučen ve smyslu ustanovení §88 odst. 8 trestního řádu o tom, že byl pro účely trestního řízení odposloucháván, a to zejména s ohledem na ustanovení §88 odst. 9 trestního řádu. Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. Stěžovatel následně využil možnosti reagovat na obě vyjádření. Ve své replice v podstatě zopakoval již dříve uvedené argumenty.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Je však třeba poznamenat, že v průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že původně zmocněný právní zástupce stěžovatele byl vyškrtnut ze seznamu advokátů. Jeho zastoupení převzal Mgr. Zbyněk Babík, a to na základě rozhodnutí předsedy České advokátní komory ze dne 12. 3. 2014 č. j. 02-1217/14 podle §45 odst. 2 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že rozhodnutí předsedy České advokátní komory nemůže ani podle §27 odst. 2 až 4 zákona o advokacii definitivně nahradit plnou moc udělenou stěžovatelem pro řízení před Ústavním soudem. Na základě výzvy soudce zpravodaje byla následně nová plná moc pro zastupování stěžovatele, splňující požadavky zákona o Ústavním soudu, Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2015 předložena a mohlo být pokračováno v řízení.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Aplikovaná ustanovení trestního řádu, týkající se problematiky soudního přezkumu zákonnosti nařízeného odposlechu, činí dle Ústavního soudu určité výkladové potíže. Ústavní soud však nedospěl na základě projednávané věci k závěru o jejich protiústavnosti z hlediska nároků kladených na srozumitelnost, jasnost, jednoznačnost a určitost předpisů trestního práva v podmínkách právního státu. Pro projednávaný případ bylo podstatné, že Ústavní soud neshledal v důsledku aplikace této zákonné úpravy Nejvyšším soudem porušení stěžovatelových ústavních práv.
11. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že přezkum (nota bene) příkazu zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (nikoli jeho výsledků a uplatnění v trestním řízení), je od přijetí novely trestního řádu řešen v jiném řízení než řízení dovolacím a tedy není možné se téhož přezkumu příkazu k odposlechu domáhat cestou dovolání. Konkrétně zde Nejvyšší soud (srov. str. 21 předmětného usnesení) uvedl, že veškeré námitky obviněného týkající se nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu a procesní použitelnosti těchto odposlechů v procesu dokazování jsou "mimo použitý dovolací důvod, jakož i mimo kterýkoli jiný ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v taxativním výčtu ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu". Podle Nejvyššího soudu se jedná o námitky procesního charakteru, a nikoli charakteru hmotněprávního, navíc směřující ryze ke zpochybnění skutkových zjištění soudu. Jako takové je nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod.
12. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je potřebné připomenout, že ústavní pořádek nezaručuje v rámci ústavních kautel trestního řízení pravomocně odsouzeným právo na meritorní projednání opravného prostředku s výjimkou odvolání proti rozhodnutí soudu o vině a trestu (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Jakkoliv se ani dovolací řízení nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou [srov. zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.)], nachází se šíře přezkumu v rámci řízení o mimořádných opravných prostředcích a zejména úprava vztahů mezi jednotlivými mimořádnými opravnými prostředky zásadně v dispozici zákonodárce. Dle Ústavního soudu nelze proto - bez dalšího - považovat za odmítnutí spravedlnosti, pokud se Nejvyšší soud odmítne v rámci dovolacího řízení zabývat specifickou skupinou námitek advokátem zastoupeného účastníka, zejména jestliže se těmito námitkami stěžovatele zabývaly nalézací a odvolací soud, jako tomu bylo v projednávané věci. V této souvislosti lze poukázat i na závěry Evropského soudu pro lidská práva, který považuje takový postup za konformní s požadavky kladenými na smluvní strany čl. 8 Úmluvy (srov. bod 76 rozsudku ve věci Panarisi proti Itálii ze dne 10. dubna 2007, č. 46794/99). Na uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel nebyl o odposleších informován ve smyslu ustanovení §88 odst. 8 trestního řádu, neboť jeho případ zjevně, jak plyne z výroku napadeného usnesení Nejvyššího soudu, spadá mezi zákonodárcem stanovené výjimky z poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §88 odst. 9 trestního řádu. Při vědomí toho, že nejpozději při hlavním líčení byl stěžovatel s nařízením a obsahem odposlechů podrobně seznámen, neshledal Ústavní soud dostatečně silný důvod, aby do tohoto postupu zasáhl. To ničeho nemění na tom,
že - v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu - je Nejvyšší soud povinen zákonné vymezení dovolacích důvodů interpretovat tak, aby mimo jeho přezkum nezůstala posouzení námitek, jež směřují k tvrzení, že byly dotčeny základní práva a svobody obviněného.
13. Z procesního hlediska tedy stěžovatelova ústavní práva porušena nebyla a Ústavní soud tak přistoupil k posouzení toho, zda k porušení čl. 8 Úmluvy a čl. 13 Listiny nedošlo protiústavním vypořádáním stěžovatelových námitek stran protiprávnosti nařízení a pořízení odposlechů ze strany okresního a krajského soudu. Dospěl přitom k závěru, že se tak nestalo, neboť z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se tyto soudy otázkou zákonnosti nařízení odposlechů zabývaly. Jejich závěry nejsou sice v tomto směru nijak podrobné, avšak Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatel v písemném odvolání vůbec nevznesl otázku protiústavnosti nařízení odposlechu jeho komunikace. Vzhledem k vyžádané části spisovému materiálu pak Ústavní soud nemůže v hodnocení ústavnosti nařízení odposlechů spatřovat jakoukoliv svévoli, když z příkazů vydaných Okresním soudem ve Frýdku-Místku je vždy zřejmý charakter vyšetřované trestné činnosti, její organizovanost a z ní vyplývající značná společenská škodlivost. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy dohromady respektovaly v dostatečné míře záruky vyplývající pro ochranu práva na soukromí z čl. 8 Úmluvy a čl. 13 Listiny.
14. K námitkám vzneseným proti zákonnosti užití výslechů spoluobviněných z přípravného řízení Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění rozsudků nalézacího i dovolacího soudu plyne, že soudy při rozhodování o vině přihlédly k značnému množství důkazů. Důkaz výpovědí spoluobviněných byl tedy jen jedním z řady důkazů, o něž soudy opřely výrok o vině. Skutečnost, že stěžovatel, ani jeho obhájce nebyli přítomni při výpovědi spoluobviněného v přípravném řízení a nemohli klást vyslýchanému otázky, má nutně vliv na hodnocení důkazní síly takové výpovědi. Nebrání však použití takové výpovědi jako důkazu za situace, kdy se výslech prováděl za účasti obhájce spoluobviněného, nebo dokonce byl výslech prováděn soudcem, přičemž stěžovatel v dalším průběhu řízení měl možnost se s touto výpovědí alespoň dodatečně seznámit nahlédnutím do spisu a byl rovněž přítomen při jejím přečtení v hlavním líčení, takže měl příležitost se k jejímu obsahu vyjádřit. Pro posouzení dodržení podmínek spravedlivého procesu však je podstatné především to, že výpověď spoluobviněného není jediným důkazem, o nějž se odsuzující rozsudek opírá (srov. body 30 a 31 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 587/14, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že použitím výpovědí spoluobviněných, pořízených během přípravného řízení jako důkazů v hlavním líčení, nebylo neoprávněně zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na efektivní obhajobu. Stěžovatel se snaží zpochybnit samostatně jednotlivý důkaz, přičemž ale pomíjí, že důkazy a výsledky důkazního řízení je nutno hodnotit také v jejich souhrnu.
15. Pokud jde o námitky, směřující proti výroku o vině a odůvodnění rozsudků soudů nalézacího a odvolacího, ani těmto nelze přisvědčit. Ústavní soud shledal, že z výroku o vině je zcela zjevné, ze spáchání kterých konkrétních skutků byli obžalovaní uznáni vinnými. Výroky těchto rozsudků vyhovují ústavním požadavkům na odsuzující soudní rozhodnutí v trestním řízení. Pokud jde o odůvodnění těchto rozsudků, Ústavní soud je jak v případě nalézacího, tak dovolacího soudu shledal dostačujícími. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu spolehlivě vyplývá, které důkazy tento soud provedl, jakým způsobem je hodnotil a jaké skutečnosti vzal za prokázané. Z jeho rozsudku také jednoznačně plyne, které důkazy prokazují vinu kterých obžalovaných (zejména odposlechy, výpovědi a výsledky domovních prohlídek). Případné "mezery" pak dostatečně vyplnila odůvodnění odvolacího a dovolacího soudu. V této souvislosti je nutno připomenout, že Ústavní soud může svůj závěr o ústavní konformitě trestního řízení zpravidla (výjimkou mohou být např. předběžná opatření, vazební rozhodnutí) vyslovit až po jeho pravomocném ukončení, neboť jinak by bylo možno zpochybnit jak význam odvolacích, popř. dovolacích opravných prostředků, tak postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že by napadená rozhodnutí obecných soudů (zejména rozsudek soudu prvního stupně) nebyla dostatečně odůvodněna. Ani v tomto bodě proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu