ECLI:CZ:US:2015:3.US.1673.15.1
sp. zn. III. ÚS 1673/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Ing. Pavla Radoně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2015 č. j. 31 Co 135/2009-120, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013 č. j. 4 Co 79/2013-60 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013 č. j. 31 Co 135/2009-44, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2015 napadá navrhovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu a na rovné zacházení. Došlo prý též k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, všeobecného zákazu diskriminace, porušení principu legality ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
V souvislosti s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013 č. j. 4 Co 79/2013-60 a s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013 č. j. 31 Co 135/2009-44 navrhovatel tvrdí, že o "existenci výše označených rozhodnutí se dozvěděl až po doručení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31 Co 135/2009-120".
Obecným soudům navrhovatel vytýká, že prý mu bránily v tom, aby v předmětném řízení vystupoval jako účastník řízení, aniž zkoumaly, zda podmínky pro činnost soudem ustanoveného opatrovníka stále trvají. Ze strany krajského soudu prý šlo o "záměrnou šikanu navrhovatele", neboť v průběhu řízení nebylo soudem jednáno s navrhovatelem jako s účastníkem řízení, ačkoliv navrhovatel je "neopomenutelným dědicem zůstavitele", což mělo vést krajský soud k závěru, že v důsledku této právní skutečnosti zaniklo opatrovnictví "dosud neznámých dědiců". Navrhovatel rovněž namítá nesprávnou a svévolnou aplikaci jednoduchého práva, konkrétně ustanovení §103, §107, §29 a §41 odst. 2 občanského soudního řádu, která prý měla za následek nepřípustný a tedy i protiústavní zásah obecných soudů do základních práv navrhovatele.
Závěrem navrhovatel žádá, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení, které mu prý vznikly v souvislosti s řízením o projednávaném návrhu a které "vyčíslí a sdělí později oproti výzvě Ústavního soudu".
II.
Ústavní soud z připojeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31 Co 135/2009-120 zjistil, že v řízení ve věci žalobkyně Marie Radoňové proti neznámým dědicům po zemřelém Josefu Radoňovi o žalobě pro zmatečnost usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Co 135/2009-237 rozhodl soud tak, že zamítl žalobu na zrušení výše uvedeného usnesení, nepřipustil vstup Ing. Pavla Radoně do řízení o projednávané žalobě pro zmatečnost, návrh na přerušení řízení zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Ústavní soud nejprve zkoumal podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zjistil, že podaný návrh nesplňuje podmínku povinného zastoupení advokátem, uvedenou v ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z lustra podání navrhovatele Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se před podáním projednávaného návrhu obrátil se svými návrhy na Ústavní soud celkem v 18 případech, přičemž se mu v šesti z nich dostalo poučení o náležitostech a podmínkách ústavní stížnosti stanovených zákonem o Ústavním soudu, v ostatních případech podaná ústavní stížnost náležitosti spojené především s povinným zastoupením stěžovatele advokátem na základě speciální plné moci splňovala. Z výše uvedeného shrnutí je tedy zřejmé, že navrhovateli jsou dostatečně známy podmínky uvedené v ustanovení §29 a §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přesto se je navrhovatel bez zjevného důvodu rozhodl v nyní projednávaném návrhu nerespektovat. Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností a také z dalších důvodů, které budou dále vyloženy, nevyzval navrhovatele k odstranění vady předmětného návrhu.
V průběhu zmatečnostního řízení navrhovatel dne 20. 2. 2015 podal procesní návrh, jímž se domáhal vstupu do zahájeného řízení ve smyslu ustanovení §93 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.". Vstup navrhovatele do řízení krajský soud nepřipustil. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31 Co 135/2009-120 Ústavní soud mimo jiné zjistil, že proti předmětnému usnesení bylo možné podat odvolání, které však navrhovatel nevyužil.
Ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015 č. j. 31 C 135/2009-120 je návrh nepřípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly před podáním návrhu vyčerpány všechny opravné procesní prostředky k ochraně práv navrhovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Jestliže navrhovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že mu byla jeho nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem, resp. že mu byl v řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 31 Co 135/2009 ustanoven opatrovník (usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 135/2009-44, potvrzené usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 79/2013-60), ačkoli pro takový postup nebyly splněny předpoklady, uplatňuje tak důvody zmatečnosti ve smyslu ustanovení §229 o. s. ř. Z návrhu podaného Ústavnímu soudu však nevyplývá, že by navrhovatel před podáním návrhu tento procesní prostředek k ochraně svých práv ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyčerpal. V tomto směru je návrh v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013 č. j. 4 Co 79/2013-60 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013 č. j. 31 Co 135/2009-44 rovněž nepřípustný.
Ústavní soud nezjistil existenci podmínky umožňující aplikaci ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona.
I z těchto skutečností je zřejmé, že by bylo zcela bezúčelné vyzývat navrhovatele k odstranění vad podání.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud důvod podmínky pro případné přiznání nákladů řízení navrhovatele (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj