ECLI:CZ:US:2015:3.US.1689.14.1
sp. zn. III. ÚS 1689/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky APIS, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 7, Heřmanova 7, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 2850/2013-998, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013 č. j. 35 Co 250/2012-964 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2011 č. j. 22 C 172/1997-895, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví domáhala peněžitého plnění z titulu náhrady škody, a Městský soud v Praze toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že žalovaná (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) vůči ní nepostupovala v souladu s právními normami a procesně nepřezkoumatelnou obstrukcí jí odňala ke dni 31. 3. 1996 možnost vyrábět, resp. prodávat svůj hlavní produkt - krevní plazmu, přičemž o její další žádosti v řádném řízení a bez průtahů nerozhodla, čím přivodila její ekonomický zánik. Poukazuje rovněž na závěry obsažené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo a ostatní proti České republice a dovozuje, že rovněž v jejím případě pro nemožnost právní obrany proti neoprávněnému zásahu veřejné moci došlo k žalovaným následkům.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolává, by mohla být relevantně dotčena tehdy, pakliže by řízení o jejím nároku nesplňovalo požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není (a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného), zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině hmotněprávního posouzení dané věci.
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.
Což je významné potud, že ústavní stížnost je - oproti tomu - obsahově polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu identifikovalo s kontextem potřebně ústavněprávním.
Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze v úplnosti odkázat.
Dlužno zaznamenat, že Nejvyšší soud s poukazem na vlastní prejudikaturu (usnesení dne 25. 7. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1195/2005 a rozsudek ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1151/2009) konstatoval, že v otázce nutnosti bezpečného prokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a stěžovatelkou tvrzenou škodou (bez možnosti uvažovat o nenastalých, hypotetických situacích) soudy nižších stupňů přijaté závěry odpovídají ustálené interpretační praxi.
Názor, že pro neúspěch stěžovatelčiny žaloby bylo určující, že nevydání inkriminovaného rozhodnutí "o prodloužení registračního čísla" nebylo v příčinné souvislosti s žalobkyní tvrzenou škodou, jestliže by jeho vydání s pozitivním výsledkem tak jako tak nebylo možné očekávat, nelze mít - bez ohledu na jeho věcnou správnost - z hledisek ústavněprávních, ve vztahu k čl. 11 odst. 1 Listiny, bez dalšího za neudržitelný.
Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu se podává, že ani nosné důvody stěžovatelkou vzpomínaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 1. 2012 ve věci Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 74152/01, pominuty nebyly.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu