ECLI:CZ:US:2015:3.US.1696.15.1
sp. zn. III. ÚS 1696/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1. Ireny Štrochové a 2. Ladislava Juřeny, zastoupených JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, ul. Hemy 855, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 59 Co 53/2015-974, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 22 Cdo 1724/2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 60 Co 240/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jejich občanskoprávní věci.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 6 C 161/2006 zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky tam specifikovaných pozemků v katastrálním území Březnice u Zlína. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rubrikovaným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil, a dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Následně stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu podali žalobu pro zmatečnost; řízení o ní pak Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 23. 12. 2014 č. j. 6 C 161/2006-946 zastavil a toto usnesení v záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že předmětný spoluvlastnický podíl nabyli na základě ústní kupní smlouvy v roce 1981, zaplatili sjednanou kupní cenu a od té doby každoročně řádně plnili s tímto spoluvlastnickým podílem spojenou daňovou povinnost; v roce 2005, kdy se dozvěděli, že dotčený pozemek byl převeden na jiné osoby, byli přesvědčeni, že spoluvlastnické právo k tomuto pozemku vydrželi.
Obecným soudům proto stěžovatelé vytýkají libovůli a nepřípustný formalismus, neboť o věci rozhodovaly, aniž by přihlédly ke všem známým skutečnostem. Ve vazbě na úsudek Nejvyššího soudu, že se dopustili tzv. neomluvitelného právního omylu, stěžovatelé namítají, že jejich situaci bylo nutné naopak kvalifikovat jako tzv. omluvitelný skutkový omyl, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1542/2006 zdůrazňují existenci dobré víry, že jimi uzavřená kupní smlouva nabyla účinnosti. Kromě toho stěžovatelé namítají, že jim odvolací soud neumožnil účastnit se jednání, přestože se řádně omluvili, svoji omluvu doložili lékařským potvrzením a požádali o odročení jednání; postup odvolacího soudu proto vedl k odepření spravedlnosti.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Aniž by se otázkou zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti všem jí napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé podrobněji zabývali, zjevně její počátek odvíjejí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odmítl jejich odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení o jimi podané žalobě pro zmatečnost.
Je namístě konstatovat, že lhůta k podání ústavní stížnosti (i) proti napadenému usnesení dovolacího soudu a předcházejícímu rozsudku soudu odvolacího (ve věci samé) by byla - zásadně - zachována za podmínky, že následná žaloba pro zmatečnost byla podána řádně, tj. za předpokladu, že stěžovatelé tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti vskutku procesně regulérně vyčerpali.
Ústavní soud totiž vychází z premisy, že ústavní stížnost obsahující (byť jedinou) zmatečnostní námitku není možné věcně projednat předtím, než je řádně vyčerpán (i) ten tomu odpovídající mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1156/08, sp. zn. IV. ÚS 2889/09, sp. zn. II. ÚS 93/12 či III. ÚS 3368/13). Z tohoto pak nevyhnutelně vyplývá, že lhůta k podání ústavní stížnosti je dodržena i ve vztahu k těm rozhodnutím, jež byla řádně podanou žalobou pro zmatečnost napadena (a taktéž k případnému rozhodnutí o dovolání, pokud i tento mimořádný opravný prostředek musel být před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpán).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se nicméně podává, že řízení o předmětné žalobě pro zmatečnost Okresní soud ve Zlíně zastavil, neboť stěžovatelé ve stanovené lhůtě (ani později) neuhradili jim vyměřený soudní poplatek, resp. nedoložili, že se na ně vztahuje některý z důvodů osvobození od něj, a ani zde nebyl dán důvod, aby řízení přesto zastaveno nebylo (§9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění). Dalším napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání stěžovatelů toto rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti postupu obecných soudů v řízení o jimi podané žalobě pro zmatečnost žádné námitky nevznášejí.
Pakliže tedy stěžovatelé nepředkládají žádnou oponenturu vůči závěru obecných soudů, že zde byl zákonný důvod pro zastavení řízení (a ani Ústavní soud ji neshledává), je namístě hodnotit ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně jako podání zjevně neopodstatněné.
Tato skutečnost pak sama o sobě předurčuje hodnocení zbývající části ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že v tomto rozsahu stěžovatelé podávají ústavní stížnost opožděně (viz výše - a contrario).
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části jako návrh podaný po uplynutí zákonné lhůty, který zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu