ECLI:CZ:US:2015:3.US.1732.15.1
sp. zn. III. ÚS 1732/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Lukeše, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015 č. j. 12 To 67/2013-34493, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 10. června 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek, jímž byli stěžovatel a další obžalovaný zproštěni obžaloby, a Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") bylo uloženo, aby věc projednal v jiném složení senátu.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že trestní řízení bude ve stěžovatelově věci nadále pokračovat, a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit stěžovatelova základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je krajský soud ve svém dalším postupu vázán právními názory soudů vyšších stupňů, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1254/13 ze dne 29. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
5. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu