ECLI:CZ:US:2015:3.US.1797.15.1
sp. zn. III. ÚS 1797/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Bábuňka, zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Horní 32, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 č. j. 22 Cdo 1341/2013-571, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2012 č. j. 13 Co 340/2011-516 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. března 2011 č. j. 7 C 305/2007-421, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále k porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Namítá rovněž porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov bylo rozhodnuto ve věci vypořádání společného jmění manželů, a to tak, že ve výlučném vlastnictví stěžovatele (žalovaného) zůstávají blíže specifikované nemovitosti v zůstatkové hodnotě 2 860 000 Kč (výrok I), blíže specifikované movité věci v zůstatkové výši 48 201 Kč a 9 043 Kč (výrok II a III), zůstatek finančních prostředků na blíže specifikovaných účtech a dalších finančních aktiv ve výši 130 843 Kč (výrok V), ve výlučném vlastnictví žalobkyně pak zůstává zůstatek finančních prostředků na blíže specifikovaných účtech ve výši 179 187,41 Kč (výrok IV); dále byla stanovena povinnost stěžovateli zaplatit na úplné vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku 1 514 121,30 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok VI), ve zbylých výrocích (VII až IX) bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil mj. (ve výroku I, II a III) tak, že ze společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví stěžovatele přikazují blíže specifikované nemovitosti v ceně 2 640 000 Kč, resp. věci v celkové hodnotě 2 698 201 Kč. Výrok IV byl změněn tak, že ze společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazují finanční prostředky v celkové hodnotě 179 808,41 Kč, a výrok V byl změněn tak, že ze společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví stěžovatele přikazují finanční prostředky v celkové hodnotě 130 844,15 Kč. Výrok VI byl změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit na vyrovnání podílů částku 1 403 747,50 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
4. O dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění napadeného usnesení s odkazem na svoji judikaturu mj. uvedl, že přípustnost dovolání v řízení o vypořádání společného jmění manželů zkoumá ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, přitom není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
5. Nejvyšší soud vyšel ze skutečnosti, že v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím ohledně části ceny vypořádávaných nemovitostí, když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který ohodnotil nemovitosti částkou 2 860 000 Kč, vycházel z ceny 2 640 000 Kč. Stěžovatel, v jehož prospěch takto odvolací soud rozhodl, namítal, že cena nemovitostí je ještě nižší. Přípustnost dovolání by v tomto ohledu, stejně jako ve vztahu k pochybnostem stěžovatele o závěru, komu budou nemovitosti přikázány, mohla být dle Nejvyššího soudu založena jen podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), tj. pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takovým rozhodnutím však napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolacího soudu nebylo, neboť dovolatel (stěžovatel) nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu. Obsahem jeho dovolání je pouhá kritika hodnocení důkazů a polemika se skutkovými závěry nalézacích soudů, která byla pro jejich rozhodnutí významná.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na formalistickém a izolovaném přístupu k hodnocení základních, nosných momentů předmětné věci, a schází v nich vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatele.
7. V odvolání se stěžovatel neztotožnil zejména s důvody, pro které byly do jeho výlučného vlastnictví přikázány nemovitosti uvedené ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Namítal, že to nebyl on, kdo zapříčinil rozvrat manželství. Připustil, že v rámci porozvodové krize docházelo mezi ním a žalobkyni ke konfliktům, ty ovšem vznikaly z toho důvodu, že žalobkyně odnášela z domu věci patřící do nevypořádaného SJM. Uvedl, že i on sám skončil, po napadení žalobkyní, v nemocnici se slabým otřesem mozku. Soudu prvního stupně vytýkal, že tyto okolnosti nevzal při dělení majetku v úvahu a přisvědčil verzi žalobkyně, podle které se musela z nemovitosti odstěhovat pro jeho agresivní chování. V této souvislosti poukázal na výsledky dokazování v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 128/2008, z nichž vyplynulo, že dům měli se žalobkyní po celou dobu trvání řízení rozdělený, on v něm užíval pouze jedinou místnost a ostatní pokoje měla žalobkyně uzamčeny. Z uvedených důvodů žalovaný shledal závěr soudu prvního stupně o tom, že nemovitosti užíval od roku 2005 sám, nesprávným.
8. Stěžovatel poukázal na další skutečnosti uvedené v odvolání, totiž že s ohledem na svůj věk a zdravotní stav, a s ohledem na cenu nemovitostí stanovenou znalcem Ing. Jiřím Brázdou částkou 2 860 000 Kč, není schopen zajistit si úvěr na vypořádání žalobkyně v rozsahu, o němž rozhodl soud prvního stupně. S poukazem na skutečnost, že žalobkyně je mladší, a má vyšší příjmy, se domáhal změny napadeného rozsudku v tom smyslu, aby nemovitosti, včetně movitých věcí vyjmenovaných ve výroku II, byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, a aby jí byla - po zápočtu vnosů a zohlednění peněžitých prostředků na účtech u peněžních ústavů a pojišťoven - uložena povinnost zaplatit mu na vyrovnání podílů částku 1 481 102,30 Kč.
9. Dle stěžovatele jsou klíčovou hodnotou v SJM účastníků nemovitosti. Jejich cena byla v rámci prvostupňového řízení stanovena na základě znaleckého posudku Ing. Brázdy částkou 2 860 000 Kč, v odvolacím řízení pak došlo k úpravě této ceny znalcem na částku 2 640 000 Kč. Stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci stanovení obvyklé ceny věci či práva (sp. zn. 22 Cdo 1419/2009), podle níž je stanovení takové ceny otázkou skutkovou, nikoli právní. V rámci dovolání tak přichází jen možnost zpochybnit způsob, jakým byla stanovena výše tzv. vypořádacího podílu, který je jeden z manželů povinen zaplatit druhému z důvodu zachování parity při dělení jejich společného jmění. Posuzování, zda vypořádací podíl byl stanoven správně, je podle Nejvyššího soudu hodnocením právním, poněvadž se již netýká konkrétních skutkových okolností, ale obecných otázek tvorby cen včetně správnosti použití příslušných cenových předpisů, které jsou předpisy právními. Ve sporech o vypořádání společného jmění manželů je pak podstatné, zda zjišťovaná cena vypořádávaného majetku odpovídá právním zásadám oceňování, konkrétně, zda je cenou obvyklou, stanovenou k určitému datu a v určité cenové relaci podle typových principů daných konstantní judikaturou vyšších soudů, z nichž soudní praxe vychází.
10. Dále stěžovatel poukázal na závěry Nejvyššího soudu (v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3674/2011), podle nichž cenu nemovitostí pro účely vypořádání společného jmění manželů nelze určit podle cenového předpisu, ale je třeba vyjít z aktuální obvyklé (tržní) ceny nemovitosti. Obvyklou cenou nemovitosti je cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku, přičemž pro vypořádání je v rámci obecného výchozího pravidla třeba vycházet z cen odpovídajících cenám platným v době, kdy se provádí vypořádání dle stavu ke dni zániku společného jmění manželů, nejde-li o některou z judikaturou stanovených výjimek.
11. Stěžovatel je přesvědčen, že právě způsob, jakým byla stanovena cena předmětných nemovitostí, a potažmo pak dále cena vypořádacího podílu, nebyl správný, tedy že zjišťovaná cena vypořádávaného majetku neodpovídá právním zásadám oceňování, není cenou obvyklou, stanovenou k určitému datu a v určité cenové relaci podle typových principů daných konstantní judikaturou. Stěžovatel již v řízení před soudem prvního stupně zpochybňoval závěry znaleckého posudku Ing. Brázdy o obvyklé ceně vypořádacího podílu předmětných nemovitostí, přičemž svůj postoj dokládal důkazy, a to jednak posudkem na cenu předmětných nemovitostí zpracovaným Ing. Faltýnkem, který stanovil hodnotu předmětných nemovitostí částkou cca 2 000 000 Kč, a dále i sdělením makléřské společnosti RUPOS, s. r. o., kde reálná prodejní cena předmětných nemovitostí byla stanovena částkou ve výši 1 900 000 Kč, z nichž vyplývalo, že znalec Ing. Brázda určil obvyklou cenu předmětných nemovitostí v nepřiměřeně vysoké výši. Soud prvního stupně se podle stěžovatele nedostatečně vypořádal s výše zmíněnými důkazními návrhy, a už vůbec z jeho odůvodnění není patrné, proč z těchto provedených důkazů nevycházel a proč vycházel právě jen ze znaleckého posudku Ing. Brázdy.
12. Soud odvolací pak podle stěžovatele tento nedostatek nikterak nenapravil, přestože sám přistoupil k provádění dokazování a mimo jiné provedl i důkaz aktualizovaným znaleckým posudkem Ing. Brázdy. Odvolací soud pouze po odpočtu obvyklé slevy ve výši 10 % z nabídkových cen, určil aktuální obvyklou cenu předmětných nemovitostí částkou 2 640 000 Kč. Přesnou definici obvyklé ceny nalezneme v §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku (dále jen "zákon č. 151/1997 Sb."). Stručně řečeno, cena obvyklá je taková cena, která by byla dosažena při prodeji stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Věcně (i když ne zcela právně) je správním pojmem "obvyklá cena" shodný ekonomický pojem "tržní hodnota". V uvedené definici je podstatné, že pokud se má doopravdy jednat o obvyklou cenu, musí být skutečně splněny podmínky obvyklého obchodního styku, tedy s ochotným prodávajícím a kupujícím, s tím, že celý trh měl dostatečnou možnost se s podmínkami prodeje seznámit, a dodržením rovných podmínek pro všechny účastníky transakce. Z logiky věci proto vyplývá, že cena dosažená například v okamžiku stavu tísně prodávajícího, v době přírodních nebo jiných kalamit nebo při prodeji majetku mezi blízkými osobami prakticky nemůže být cenou obvyklou.
13. Stěžovatel dále poukazuje na pojem zjištěná (administrativní) cena. Ta je v kontextu §1 odst. 3 písm. a) zákona č. 151/1997 Sb. cenou ošetřenou zvláštním předpisem, který stanoví odlišný způsob oceňování. V ekonomii jako vědní disciplíně se rozlišují pojmy "hodnota" jako něco ekonomicky obecného (průměrného) a "cena" jako pojem konkrétní. Tržní cenu nedokáže nikdo - znalec, odhadce, soud nebo kdokoli jiný - určit, jedná se vždy o neopakovatelnou a jedinečnou dohodu mezi prodávajícím a kupujícím. Tržní hodnota je potom jistým průměrem všech tržních cen porovnatelných majetků. Výsledkem toho, že se na realitním trhu kříží jak právní, tak i ekonomické pojmy, je to, že obvyklá cena se rovná tržní hodnotě, ale tržní hodnota se nerovná tržní ceně.
14. Stěžovatel dále poukazuje na to, že bývalá manželka stěžovatele podala proti němu exekuční návrh. Soudní exekutorka Mgr. Lenka Černošková, Exekutorský úřad Prostějov, pověřená provedením exekuce, vydala ve věci mj. exekuční příkaz č. j. 018 EX 02174/13, kterým rozhodla o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného stěžovatele. Usnesením soudního exekutora ze dne 8. 4. 2015 č. j. 018 EX 02174/13-134 bylo rozhodnuto mj. tak, že výsledná cena nemovité věci, včetně jejího příslušenství, činí 1 740 000 Kč. V exekučním řízení se opět vycházelo ze znaleckého posudku, který je o 900 000 Kč níže než posudek, ze kterého vycházel nalézací soud a ze kterého pak pramení tato exekuce. Stěžovatel je přesvědčen, že tento rozdíl není možné zdůvodnit jen plynutím času a situací na trhu. Stěžovatel dodává, že se mu nepodařilo nemovitosti prodat ani poté, co snížil výši požadované kupní ceny ke dvěma milionům. Tato skutečnost také svědčí o situaci na trhu s nemovitostmi a reálné ceně předmětných nemovitostí.
II.
Vyjádření účastníků řízení
15. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za neopodstatněnou. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, obsahem dovolání stěžovatele byla pouhá kritika hodnocení důkazů a polemika se skutkovými závěry nalézacích soudů, dovolatel nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
16. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
17. Okresní soud Brno-venkov ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na napadené rozhodnutí a obsah spisu.
18. S přihlédnutím k obsahu vyjádření účastníků řízení, jakož i s ohledem na rozhodnutí ve věci, pro nějž jsou dostačující informace vyplývající ze spisového materiálu, Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
19. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
22. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole či libovůle orgánu veřejné moci nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov.
kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel, byly v řízení před obecnými soudy vypořádány způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Konkrétně ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou relevantní argumentaci nepředestřel. Brojil-li stěžovatel v dovolání, stejně jako v ústavní stížnosti, proti tomu, v jaké výši byla znalcem určena cena předmětných nemovitost, resp. komu byly tyto nemovitosti přikázány do vlastnictví, vzhledem k tomu, že nešlo o případ tzv. zjevné diformity [ta by jinak připouštěla dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu v relevantním znění], přípustnost dovolání mohla být založena pouze na základě §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tj. mělo-li by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Pokud bylo dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodu, že stěžovatel nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), ani Ústavní soud takovou intenci v dovolání stěžovatele neshledal.
24. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatel poukazuje, je s napadenými rozhodnutími v souladu. Z posudků znalce Ing. Brázdy, z nichž vyšel nalézací a odvolací soud, nelze usuzovat na to, že by jimi nebyla určována aktuální obvyklá (tržní) cena nemovitosti, znalec přitom dle zadání soudu vyšel ze stavu nemovitosti ke dni zániku společného jmění manželů. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že způsob, jakým byla cena předmětných nemovitostí stanovena, není správný; toto své přesvědčení však podkládá důkazy (posudek zpracovaný Ing. Faltýnkem, sdělení makléřské společnosti RUPOS, s. r. o.), jejichž relevancí se nalézací i odvolací soud řádně zabývaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je pak přesvědčivě uvedeno, z jakých důvodů nelze těmto důkazům přikládat patřičnou váhu (v případě posudku Ing. Faltýnka se nejednalo o soudem ustanoveného znalce, posudek nebyl zpracován v relevantní době, ve vztahu ke sdělení makléřské společnosti se soud přiklonil na stranu vyjádření Ing. Brázdy, že se jednalo o podhodnocenou částku). Hodnocení těchto důkazů nevykročilo z mezí pravidel spravedlivého procesu. Třeba v této souvislosti připomenout (jak vyplývá ze spisového materiálu), že stěžovatel výslovně nepožadoval provedení revizního znaleckého posudku, jenž by mohl posudkům Ing. Brázdy kvalitativně konkurovat. K samotným závěrům znaleckého posudku Ing. Brázdy, jenž byl vyhotoven v odvolacím řízení, neměl stěžovatel připomínky.
25. Brojí-li stěžovatel proti tomu, že předmětné nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví, s povinností jeho bývalou manželku vyplatit, požaduje přehodnocení závěrů obecných soudů. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud v této konkrétní souzené věci neshledal ústavně kvalifikovanou vadu jejich postupu, pro kterou by závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neměl akceptovat; veškeré námitky, které stěžovatel v tomto ohledu uplatnil v ústavní stížnosti, byly řádně vypořádány v napadeném rozhodnutí krajského soudu, ve spojení s rozhodnutím okresního soudu. Poukazuje-li pak stěžovatel na usnesení soudní exekutorky, nejedná se o skutečnost relevantní pro rozhodnutí v této věci, neboť ke stanovení ceny nemovité věci v exekučním řízení dochází za jiných okolností, navíc po uplynutí delší doby od zpracování znaleckého posudku v odvolacím řízení.
26. Lze shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatel namítal. Napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti, zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, Ústavní soud neshledal. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu