ECLI:CZ:US:2015:3.US.1811.15.1
sp. zn. III. ÚS 1811/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Willmanna, zastoupeného JUDr. Margit Beranovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015 č. j. 17 Co 45/2015-65, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 16. 6. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Jan Willmann (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se v civilním řízení proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 5 839 Kč (odpovídající vynaloženým nákladům na obhajobu) a odškodnění nemajetkové újmy částkou 50 000 Kč, které vznikly jeho trestním stíháním v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 226/2012, které bylo skončeno usnesením ze dne 17. 9. 2012, jímž byla jeho trestní věc postoupena dle ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. k projednání Městskému úřadu ve Svitavách, protože stíhaný skutek byl posouzen jako přestupek. Přestupkové řízení, vedené Městem Miroslav pod sp. zn. 4860/117/2012-Kr, pak bylo skončeno usnesením ze dne 19. 2. 2013, jímž správní orgán rozhodl o zastavení řízení podle §76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť uplynula lhůta k projednání přestupku a odpovědnost za přestupek zanikla.
Dne 31. 7. 2014 rozsudkem č. j. 23 C 169/2013-50 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 5 839 Kč (výrok I), odmítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení příslušenství z částky 5 839 Kč (výrok II), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 50 000 Kč s přísl. (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Nalézací soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a rovněž Městského soudu v Praze, a dospěl k závěru, že rozhodnutí dle §222 odst. 2 tr. ř., není-li posléze přestupkové řízení skončeno zprošťujícím rozhodnutím, nečiní zahájení trestní řízení nezákonným, zakládajícím právo na náhradu škody (nemajetkové újmy) vzniklé trestním stíháním.
Dne 26. 3. 2015 rozsudkem č. j. 17 Co 45/2015-65 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 23 C 169/2013-50 v zamítavém výroku III o věci samé a výroku IV o nákladech řízení, potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu, který se ve svém rozsudku dostatečně vypořádal se všemi tvrzeními žalobce a veškeré své závěry dostatečně odůvodnil. Odvolací soud konstatoval, že odvolací námitky žalobce jen kopírovaly jeho tvrzení před nalézacím soudem, a proto nemohly být způsobilé zvrátit správnost napadeného rozsudku.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na náhradu vzniklé újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele "soudy při svém rozhodování pochybily, jestliže dovodily, že postoupením dané věci okresním soudem podle ust. §222 odst. 2 trestního řádu nedošlo ke skončení trestního stíhání. Těmito extenzivními výklady soudobé judikatury rozšířily ukončení trestního stíhání až na ukončení následného přestupkového řízení, nikoliv na rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení či soudu."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Důvody, pro které odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ve vymezeném rozsahu potvrdil, jsou přehledně a zcela srozumitelně v jeho rozsudku vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu a soudu odvolacího při rozhodování o jím uplatněném nároku.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry odvolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkané rozhodnutí za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné odůvodnění, plně odkázat.
Ústavní soud si je vědom své judikatury ve vztahu k odškodňování osob zproštěných obžaloby [srov. např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 28/12 (N 72/65 SbNU 17), bod 25 a násl.]; v nyní projednávaném případě však k této judikatuře nemohl přihlédnout, neboť stěžovatel obžaloby podle §226 odst. c) tr. ř. zproštěn nebyl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu