ECLI:CZ:US:2015:3.US.182.15.1
sp. zn. III. ÚS 182/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Dariny Žigové a 2. Josefa Žigy, obou zastoupených Mgr. Irenou Havránkovou, advokátkou se sídlem Mladoboleslavská 514, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. dubna 2003 sp. zn. 18 C 311/2002 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. října 2004 č. j. 35 Nc 13123/2004-4, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecného soudu, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížnost je obranou proti exekučnímu řízení vedenému proti stěžovateli č. 2 (jako povinnému) pro částku 14 772 Kč s příslušenstvím. Nalézací řízení bylo ukončeno napadeným rozsudkem obvodního soudu a exekuční řízení bylo vedeno na základě napadeného usnesení o nařízení exekuce stejného soudu.
3. Stěžovatelé mají za to, že práva z exekučního titulu byla již promlčena, resp. že stanovený úrok z prodlení z dlužné částky je nepřiměřený a v rozporu s právními předpisy. Dále uvádějí, že se proti napadenému usnesení obvodního soudu o nařízení exekuce odvolali, nebyla jim však doručena výzva k odůvodnění podaného odvolání, čímž byli zkráceni na svých právech. Stěžovatelka č. 1 dále uvedla, že o vedené exekuci vůbec nevěděla a z tohoto důvodu by neměla pohledávku za manžela hradit. Má za to, že závazek jejího manžela nenáleží do společného jmění manželů a nemohl být tedy k jeho úhradě postižen příjem pěstounských dávek náležejících stěžovatelce č. 1. Pochybení spatřuje stěžovatelka č. 1 též ve výši částky stržené soudní exekutorkou. Další argumentaci stěžovatelů nebylo třeba, s ohledem na výsledek řízení o podané ústavní stížnosti, blíže reprodukovat.
4. Aby totiž mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením obvodního soudu byla na základě pravomocného napadeného rozsudku téhož soudu (jím bylo stěžovateli č. 2 uloženo, aby oprávněné osobě uhradil dlužnou částku se specifikovaným úrokem z prodlení) nařízena exekuce proti stěžovateli č. 2 (povinný). Proti usnesení o nařízení exekuce podal stěžovatel č. 2 odvolání, které však neobsahovalo zákonem požadované náležitosti. Vady podání k výzvě soudu, jejíž doručení je prokázáno ve spisu (sp. zn. Nc 13123/2004, č. l. 16), odstraněny nebyly, a proto bylo odvolání odmítnuto usnesením ze dne 16. 1. 2006 sp. zn. 15 Co 16/2006. Usnesení o odmítnutí odvolání nabylo právní moci dne 9. 10. 2006. Z uvedeného je tedy zjevné, že shora uvedená lhůta pro podání ústavní stížnosti (podané až dne 19. 1. 2015) nebyla dodržena, a to ve vztahu k žádnému z napadených rozhodnutí.
7. S ohledem na obsah ústavní stížnosti se rovněž Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti ve vztahu k příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce. Ten byl vydán dne 10. 9. 2007 a právní moci nabyl dne 8. 10. 2007. Stěžovatelé nicméně nevyužili opravných prostředků (podání námitek), byť o této možnosti byli poučeni. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) tak nebylo možné přistoupit ani k přezkumu tohoto rozhodnutí.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu