ECLI:CZ:US:2015:3.US.1842.14.1
sp. zn. III. ÚS 1842/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti G. T., právně zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem společnosti Holubová advokáti, s. r. o., se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 3. 2014 č. j. 25 Cdo 16/2014-298, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2013 č. j. 56 Co 155/2009-254, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2009 č. j. 23 C 224/2008-145, ve spojení s usnesením ze dne 16. 4. 2009 č. j. 23 C 224/2008-149, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a společnosti FERTIMED, s. r. o., se sídlem Boleslavova 246/2, 772 00 Olomouc, právně zastoupena Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem, se sídlem tř. Svobody 2, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými mělo dle stěžovatele dojít k porušení jeho práva na ochranu rodinného života dle článku 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu se zjišťuje:
Stěžovatel je rakouský státní občan. Společně se svou tehdejší přítelkyní, paní S. S., se rozhodl formou umělého oplodnění počít dítě, k čemuž oba partneři dali svůj písemný souhlas v Rakousku v roce 1999. Následně během srpna a října 2000 společně navštívili provozovnu vedlejší účastnice, společnosti FERTIMED, s. r. o. (se sídlem v České republice), ve které stěžovatel odevzdal vzorky spermatu za účelem jeho uchování, vyšetření a případného použití k oplodnění paní S. Činností vedlejší účastnice byla následně paní S. aplikována tři embrya, která vznikla oplodněním vajíček darovaných cizí ženou spermatem stěžovatele. Dne 6. 6. 2010 se paní S. narodila dvojčata, k nimž stěžovatel dle rakouského práva uznal své otcovství prohlášením ze dne 11. 6. 2001. Na základě tohoto uznání rakouský soud uložil stěžovateli vyživovací povinnost vůči oběma dětem. Stěžovatel se následně podle rakouského práva domáhal neúčinnosti uznávacího prohlášení, neboť jej měl dle svého vyjádření učinit v omylu. Důvody pro konstatování neúčinnosti uznávacího prohlášení rakouský soud neshledal.
Dne 30. 6. 2008 se stěžovatel obrátil na Okresní soud v Olomouci s žalobou, kterou se na vedlejší účastnici domáhal náhrady škody na výživném, které je povinen hradit za děti narozené z umělého oplodnění. Svůj žalobní nárok opřel o to, že vedlejší účastnice nedodržela standardní postupy pro umělé oplodnění stanovené v tehdy účinném opatření Ministerstva zdravotnictví ČSR ze dne 11. 12. 1982, č. j. OP-066.8-18. 11. 1982, uveřejněném ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČSR pod č. 18/1982 a oznámeném (registrovaném) v částce 6/1983 Sbírky zákonů (dále jen "citované opatření" nebo "opatření"). Stěžovatel namítal, že ho vedlejší účastnice v rozporu se zněním citovaného opatření řádně nepoučila o právních následcích a rizicích chystaného zákroku. Vedlejší účastnice dle stěžovatele provedla oplodnění vajíčka cizí ženy spermatem stěžovatele bez vědomí a souhlasu stěžovatele. Písemný souhlas, na jehož základě bylo umělé oplodnění provedeno, byl podle stěžovatele v době zákroku neplatný; navíc, jak stěžovatel uvádí, byl určen pouze k oplodnění vajíčka S. S., nikoliv vajíčka cizí dárkyně. Stěžovatel navíc uvedl, že dle rakouského práva tato forma umělého oplodnění v uvedené době vůbec nebyla možná, a tak s ní nemohl jakkoliv počítat. Stěžovatel shrnul, že v důsledku počínání vedlejší účastnice se mu narodily děti, s jejichž početím nesouhlasil, a byl nucen na ně hradit výživné.
Vedlejší účastnice ve své replice k žalobě uvedla, že k porušení povinností z její strany nedošlo, neboť stěžovatel byl lékařem řádně ústně poučen, a to za účasti tlumočníka do německého jazyka. Dále poukázala na to, že i kdyby k porušení povinnosti v tomto směru došlo, chybí příčinná souvislost mezi tímto porušením a vznikem tvrzené škody.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 2. 2009 č. j. 23 C 224/2008-145, ve spojení s usnesením ze dne 16. 4. 2009 č. j. 23 C 224/2008-149, zamítl žalobu s odůvodněním, že mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Otázkou porušení právní povinnosti ani prokázáním škody se soud dále nezabýval; v tomto smyslu tedy ani neprovedl některé důkazy navržené stěžovatelem.
Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který v pořadí prvém rozsudku ze dne 29. 9. 2009 č. j. 56 Co 155/2009-174 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Svoje rozhodnutí opřel o právní závěr, že citované opatření upravující postupy umělého oplodňování není obecně závazným právním předpisem, a nelze z něj tedy vyvozovat porušení právní povinnosti.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. 7. 2012 č. j. 25 Cdo 754/2010-210 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu projednání. Nejvyšší soud konstatoval, že citované opatření bylo v době svého vzniku i v době posuzovaného umělého oplodnění obecně závazným právním předpisem a je třeba je aplikovat i na uvedený případ.
Poté Krajský soud v Ostravě v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 7. 2013 č. j. 56 Co 155/2009-254 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že sice došlo k porušení právní povinnosti ve smyslu nezískání písemného potvrzení o poučení o důsledcích a rizicích umělého oplodnění, avšak mezi tímto porušením a tvrzenou škodou neexistuje příčinná souvislost. Odvolací soud ve své argumentaci mimo jiné uvedl, že "povinnost k placení výživného je jednou ze základních povinností rodiče k dítěti podle hmotného práva, a je proto vyloučeno, aby její splnění představovalo současně škodu ve smyslu majetkové újmy, která tím rodiči k výživě povinnému vznikne".
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 13. 3. 2014 č. j. 25 Cdo 16/2014-298 s odůvodněním, že podání směřuje do otázky příčinné souvislosti, což je otázka skutková, a není proto přípustné ji přezkoumávat v rámci dovolání.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opakuje svoji argumentaci z řízení před obecnými soudy. Namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s článkem 32 Listiny, neboť mu bylo upřeno právo rozhodnout se, zda chce počít dítě s anonymní dárkyní, kterou nezná, neví, jaký je její zdravotní stav, povahové vlastnosti, vzhledové rysy. Uvádí, že se nemohl rozmyslet, zda je ochoten podstoupit medicínský zákrok i přes možné problémy, které anonymní dárcovství může přinést, jako je nevědomost ohledně genetického zatížení matky, jejího aktuálního zdravotního stavu apod. Stěžovatel má za to, že je morálně i právně přípustné, aby v určitých případech rodiče požadovali po zdravotnickém zařízení náhradu škody za výchovu a péči o dítě (výživné), které se narodilo zdravé, avšak nechtěné. Stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy opomněly provést důkazy, jejichž provedení je dle stěžovatele pro věc zcela klíčové. Jde prý zejména o předložení zdravotnické dokumentace vedené vedlejší účastnicí, výslech S. S., výslech lékaře, který umělé oplodnění provedl, soudní protokol zachycující výpověď S. S. v řízení o popření otcovství, listiny o rozsahu splnění vyživovací povinnosti stěžovatele vůči nezletilým dětem. Stěžovatel dále polemizuje s rozhodnutím dovolacího soudu a namítá, že otázka příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti vedlejší účastnice a vyživovací povinností stěžovatele je jednoznačně otázkou právní, nikoliv skutkovou. Stěžovatel má tedy za to, že Nejvyšší soud měl dovolání stěžovatele přezkoumat.
IV.
Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem ústavní stížnosti, jejími přílohami a soudním spisem vedeným v předmětné věci. Rovněž si vyžádal vyjádření účastníků řízení ve smyslu §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Na základě uvedených podkladů Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, jestli právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, jestli právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále zvážit, jestli napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna, případně nejsou výsledkem libovůle ze strany ve věci rozhodujících soudů.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se obecné soudy žalobou stěžovatele řádně zabývaly a svoje závěry dostatečným způsobem odůvodnily. Soudy prvního i druhého stupně v prvé řadě zkoumaly, zda byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu. Oba soudy dospěly k názoru, že nebyla naplněna podmínka příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti vedlejší účastnice a vznikem vyživovací povinnosti stěžovatele. Odvolací soud sice konstatoval, že ze strany vedlejší účastnice došlo k porušení povinnosti tím, že opomněla vyhotovit písemné prohlášení o poučení o právních důsledcích a rizicích umělého oplodnění, ale zároveň neshledal kauzální souvislost mezi touto skutečností a vyživovací povinností stěžovatele. Pro absenci příčinné souvislosti, jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu, se již soudy dále nezabývaly hodnocením, zda byly naplněny podmínky ostatní. Ústavní soud neshledal nic, co by uvedenému postupu obecných soudů bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout a za těchto okolností mu nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Co do námitky stěžovatele vytýkající opomenutí některých jím navrhovaných důkazů Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy s neprovedením důkazů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a to s odkazem na právní bezvýznamnost a nadbytečnost navržených důkazů, jakož i na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení. Ústavní soud toto zdůvodnění považuje za dostatečné.
Ústavní soud nespatřuje pochybení ani na straně soudu dovolacího, neboť se ztotožnil s jeho argumentací, podle níž v souladu se svou dřívější judikaturou vyhodnotil otázku příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody jako otázku skutkovou, a dovolání pro nepřípustnost odmítl. Ústavní soud shledal, že odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je sice stručné a nebylo podáno vyčerpávajícím způsobem, avšak nevybočuje z mezí, které lze z hlediska ústavněprávního přezkumu požadovat.
Nad rámec svého odůvodnění Ústavní soud dodává, že jsou mu známy názory, vyskytující se v právní nauce, podle nichž není vyloučeno, aby ve výjimečných případech, kdy poskytovatel zdravotních služeb poruší právní povinnost a toto porušení vede k narození "nechtěného" dítěte, vznikl jeho rodičům nárok na náhradu majetkové či nemajetkové újmy. To dokládá i četná zahraniční judikatura v oblasti tzv. wrongful birth žalob, tj. žalob za nechtěné početí a nechtěné narození (srov. Doležal T. Náhrada škody za nechtěné dítě. Právní rozhledy. 2006, roč. 14, č. 21, s. 783 - 787). V posuzovaném případě však obecné soudy po důkladném zvážení skutkových okolností a za řádného odůvodnění svých rozhodnutí dospěly k závěru, že podmínky odpovědnosti za škodu naplněny nebyly a žalobní nárok stěžovatele tak nebyl opodstatněný.
Shora uvedené závěry obecných soudů Ústavní soud respektuje a neshledává, že by stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud byl z výše uvedených důvodů nucen ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu