ECLI:CZ:US:2015:3.US.1876.15.1
sp. zn. III. ÚS 1876/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Marcely Krplové, MBA, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Litovelská 1340/2C, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2015 č. j. 1 ZT 410/2014-46, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a za účasti Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, kterým mělo dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení článku 8 odst. 2 Listiny a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 10. prosince 2014 bylo usnesením Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Ústí nad Labem, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") č. j. KRPU-246013-55/TČ-2013-04 1081-HKM podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatelky (dále také "obviněná") a spoluobviněného Ing. Petra Hartmanna pro zločin dotačního podvodu dle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku.
Dle usnesení o zahájení trestního stíhání se obvinění měli zločinu dopustit (zkráceně řečeno) tím, že jménem Občanského sdružení Madleine, IČ: 26599198 se sídlem Palkovice 718, požádali Ústecký kraj o poskytnutí neinvestiční dotace na projekt "Kouzla sakrálních památek Ústeckého kraje" ve výši 3.000.000,- Kč, jehož cílem mělo být zmapování a přiblížení kouzla sakrálních památek návštěvníkům, a to formou tištěných publikací a webové prezentace, kde měly být profesionální obrazové a textové podklady, a to již s tím úmyslem a vědomím, že projekt realizují za podstatně nižší prostředky než je výše žádané dotace, kdy jednotlivé části projektu zajistí prostřednictvím subdodávek od třetích společností, které ovládají a tím vyzískají doklady k vyúčtování dotace projektu, kde budou náklady projektu úmyslně nadhodnoceny, vše v úmyslu sebe nebo jiného obohatit. Uvedeným jednáním měli Ústeckému kraji způsobit škodu ve výši 3.000.000,- Kč. Skutková podstata zločinu dotačního podvodu měla být naplněna tím, že obvinění v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvedli nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčeli a způsobili značnou škodu.
Proti uvedenému usnesení policejního orgánu podali oba obvinění stížnost. O stížnostech rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. června 2015 č. j. 1 ZT 410/2014-46 tak, že je podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
III.
Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti zamítavému usnesení státního zástupce, přičemž tvrdí, že její trestní stíhání je od počátku nezákonné, neboť policejním orgánem popsané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Podle stěžovatelky byly v žádosti o dotaci uvedeny přesné údaje o specifikaci díla a jeho ceně a bylo zcela na úvaze Ústeckého kraje, zda dotaci přidělí či nikoliv. Krajský úřad navíc po poskytnutí dotace provedl kontrolu čerpání a využití dané dotace a uzavřel, že dotace byla použita v souladu s tvrzeným účelem a v souladu s žádostí o dotaci. Trestní stíhání je tedy podle stěžovatelky vedeno zcela zjevně pro skutek, který není a nemůže být trestným činem kvalifikovaným jako dotační podvod.
Stěžovatelka dále namítá, že usnesení státního zástupce je nezákonné z důvodů jeho nepřezkoumatelnosti, neboť ve skutečnosti prý neobsahuje žádné relevantní odůvodnění. Poukazuje přitom na rozmanitou soudní judikaturu, podle níž je povinností soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Nepřezkoumatelnost uvedeného usnesení představuje podle stěžovatelky závažnou procesní vadu přípravného řízení, která není napravitelná před soudem.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatelky a napadené rozhodnutí v jejich světle prostudoval, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle článku 83 Ústavy je Ústavní soud zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Jak již Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci soudnímu přezkumu. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03, dostupná v databázi NALUS). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. K takové situaci však v projednávaném případě nedošlo.
Ústavní stížností stěžovatelka usiluje o zrušení rozhodnutí státního zástupce, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Zároveň napadá i uvedené usnesení policejního orgánu, které považuje za nezákonné, ačkoliv jeho zrušení v petitu ústavní stížnosti nežádá.
Namítá-li stěžovatelka, že orgány činné v trestním řízení porušily její ústavou zaručená práva již samotným zahájením trestního stíhání, Ústavní soud se s touto argumentací neztotožnil. Policejní orgán ve svém usnesení dostatečně podrobně popsal, na základě jakých skutečností dospěl k rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a jak měli podle něj obvinění naplnit skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu. Jelikož zahájení trestního stíhání je ze své povahy ranou fází trestního řízení, je zřejmé, že skutečnosti, odůvodňující trestní stíhání, nelze mít postaveny na jisto. Jejich další posouzení, včetně posouzení právního, bude úlohou orgánů činných v trestním řízení; v konečné fázi je pak podrobeno přezkumu obecných soudů. Ústavní soud v postupu policejního orgánu neshledal vady dosahující ústavněprávní roviny, a nemohl tedy jeho rozhodnutí dále přehodnocovat.
Jde-li o námitku stran tvrzené nepřezkoumatelnosti usnesení státního zástupce, ani této nemohl dát Ústavní soud za pravdu. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že státní zástupce svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnil, přičemž se neopomněl náležitě vypořádat též s konkrétními námitkami obviněných. V tomto smyslu zejména popsal své úvahy, proč je naplněn znak skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu spočívající v uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace. Objasnil také, z jakých důvodů není z hlediska trestního řízení relevantní výsledek kontroly čerpání dotace ze strany dotčeného krajského úřadu.
Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, a nemají za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu