ECLI:CZ:US:2015:3.US.1885.15.1
sp. zn. III. ÚS 1885/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015 č. j. 11 To 89/2015-354 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 11. 2014 č. j. 2 T 107/2014-320, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů (jakož i nespecifikovaná "další na ně navazující rozhodnutí") v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud v Mladé Boleslavi shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu čtyř let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce v ozbrojených bezpečnostních sborech a složkách na dobu sedmi roků a podle §228 odst. 1 tr. řádu mu stanovil povinnost nahradit konkretizovaným poškozeným škodu.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi s poukazem na §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, který mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Odvolací soud podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku stěžovateli stanovil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce v ozbrojených bezpečnostních sborech a složkách na dobu čtyř roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozené odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Dovozuje, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jím navrženými důkazy a provedené důkazy pak vyhodnotily extrémně vadně, v důsledku čehož jej uznaly vinným, ačkoliv bylo možné při jejich řádném hodnocení a dodržování zásady volného hodnocení důkazů dospět ke zcela jiným závěrům ohledně průběhu inkriminovaného skutkového děje.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného
ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že "nevyužil svého práva na podání dovolání, neboť v dané trestní věci nedospěl k závěru, že by v tomto případě jednoznačně existoval některý z přípustných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu".
Bez ohledu na to, zda by bylo možné námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. řádu, podání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - oproti očekávání stěžovatele - přesto představuje.
Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že:
"z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a trestního řádu).
Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci.
Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2422/14 ze dne 29. 7. 2014).
Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout, že dovozuje-li, že dovolání by bylo bezpochyby "neefektivní", a současně namítá porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nedoceňuje závěry, jež formulovala judikatura Ústavního soudu; kupříkladu již v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "...je podle Ústavního soudu třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj