ECLI:CZ:US:2015:3.US.1935.14.1
sp. zn. III. ÚS 1935/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Pokorného, zastoupeného JUDr. Vladimírem Loskotem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Pekařská 84, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 3. 2014 č. j. 32 C 124/2012-76, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 5. 6. 2014, doručené téhož dne Ústavnímu soudu, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud"), vydaným v řízení o zaplacení částky 2 125 Kč s přísl., byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 3. 2014 rozsudkem č. j. 32 C 124/2012-76 okresní soud žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném Lubomíru Vrzalovi zaplacení částky 2 125 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Předmětem řízení byl nárok stěžovatele na zaplacení odměny v celkové výši 2 125 Kč za zastupování žalovaného ve správním řízení. Žalovaný s ohledem na bagatelní částku předmětu sporu na počátku ústního jednání stěžovateli navrhl uzavření smíru tak, že stěžovateli tuto částku uhradí, ačkoliv ji neuznává s tím, že každý by nesl náklady tohoto řízení; s tímto návrhem stěžovatel kategoricky vyslovil nesouhlas.
Okresní soud po provedeném dokazování shledal oprávněnou námitku promlčení nároku vznesenou žalovaným; oprávněnou však neshledal blíže nekonkretizovanou námitku stěžovatele, že vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Jako nedůvodnou a účelovou shledal okresní soud též námitku stěžovatele o podjatosti soudu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítl porušení základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že ve věci rozhodovala soudkyně JUDr. Monika Tylečková, ačkoliv výzvy soudu ze dne 13. 5. a 6. 9. 2013 učinil soudce Mgr. Vladimír Hromek, což podle stěžovatele v konečném důsledku vedlo i k porušení základního práva na nestranný soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudkyně JUDr. Monika Tylečková byla podjatá. Stěžovatel dále tvrdil, že okresní soud extrémně vybočil z pravidel spravedlivého procesu, pokud dospěl k závěru, že námitka promlčení nebyla žalovaným uplatněna v rozporu s dobrými mravy a že v tomto směru stěžovatel nic podstatného v řízení netvrdil; stěžovatel polemizoval i se samotným posouzením nároku jako promlčeného.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem občanského zákoníku o promlčení práv ze závazkových vztahů a procesních ustanovení občanského soudního o vyloučení soudce. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s právním posouzením jeho občanskoprávní věci okresním soudem a opakováním argumentů a námitek v řízení před tímto soudem již uplatněných, s nimiž se okresní soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku dostatečně vyrovnal.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, k čemuž v projednávaném případě zřejmě nedošlo, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí."
S námitkou podjatosti se okresní soud dostatečně a ústavně konformním způsobem vyrovnal na str. 5 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že stěžovatel i žalovaný byli řádně poučeni o možnosti vznést námitku podjatosti podle §15a a §17 o. s. ř. na počátku jednání, což neučinili. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti až ve chvíli, kdy mu muselo být jasné (poté, co mu soud sdělil předběžný právní názor ve věci), jaké bude rozhodnutí soudu v dané věci. Námitka podjatosti tak byla soudem shledána jako nedůvodná a účelová.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou výše pokuty žalované částky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), který v projednávaném případě neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu