ECLI:CZ:US:2015:3.US.2042.15.1
sp. zn. III. ÚS 2042/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Najmanové, zastoupené Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem Praha 5, Karlovo nám. 14/292, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 1. 2012, č. j. 27 D 198/2006-418, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2012, č. j. 24 Co 95/2012-466, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2015, č. j. 21 Cdo 4422/2013-603, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její dědické věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost v soudním řízení podle jejího čl. 37 odst. 3 a práva na legitimní očekávání, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením nalézacího soudu určil soud obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel (otec stěžovatelky) ve společném jmění s pozůstalou manželkou. K odvolání stěžovatelky, ve kterém zejména vyjádřila nesouhlas se znaleckým posudkem, podle kterého byla stanovena cena členského podílu v bytovém družstvu, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v tom, že se žádný ze soudů nevypořádal s argumentací, kterou před nimi uplatnila, zejména ve vztahu k námitkám nesprávnosti zmíněného znaleckého posudku a k nezařazení práv a povinností k jí vyjmenovaným bankovním účtům do společného jmění manželů. Dále má stěžovatelka za to, že došlo k porušení práva rovnosti účastníků řízení, neboť vzhledem k jejím majetkovým poměrům a s ohledem k tomu, že druhá účastnice dědického řízení byla právně zastoupena, měl jí být k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce. Konečně je stěžovatelka názoru, že bylo porušeno její právo legitimního očekávání, protože obecné soudy nepostupovaly v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Již z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že stěžovatelkou vytýkané vady přesvědčivě doložitelné nejsou.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka ani žádné konkrétní námitky - co do závěru o nepřípustnosti dovolání - neuvádí, a z pohledu ústavněprávního přezkumu je očividně korektně odůvodněné.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak reflektuje klíčové námitky stěžovatelky přehledně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem, a způsob, jakým zejména odvolací soud naložil s jí kritizovaným znaleckým posudkem, byl procesně bezvadný a vycházel i z evidentně správného (judikatorně konsolidovaného) právního názoru. Přetrvávající výhrady stěžovatelky proto nejsou výrazem pochybení soudů, které by mělo za následek zásah do jejích základních práv a svobod, nýbrž jen jejího subjektivního nesouhlasu s výsledkem, který byl v řízení jinak regulérně dosažen. Do této kategorie spadá i námitka porušení práva "legitimního očekávání", neboť se může vztahovat toliko k "očekávání" vlastnímu. Nic nenasvědčuje konečně ani tomu, že by byl porušen princip rovnosti účastníků řízení.
Lze shrnout, že ústavní stížnost je pouhou polemikou s obecnými soudy, kterou stěžovatelka (nepřípadně) vyzývá Ústavní soud k přezkumu jejich rozhodnutí z pozic věcné správnosti, přičemž však neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.
Stěžovatelce se tudíž doložit porušení jejích základních práv nepodařilo; ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle výše citovaného ustanovení v senátě a bez ústního jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu